Predator || Stein27, Sofian Medjmedj

part 8

Dveře od koupelny, ve které už nějakých pár minut sedím a přemýšlím, co se stalo, se otevřely a daná osoba sjela po dveřích na zem. Pomalu jsem se zvedla a šla se kouknout, kdo mi ruší klid. Uviděla jsem blonďatou hlavu, a když se zvedla a uviděla jsem ty modré oči, nechápala jsem, že jsme se zrovna my dva potkali. Když mu došlo, že jsem to já, chtěl odejit, ale já ho zastavila.
„Nechoď pryč.." řekla jsem zlomeným hlasem a on si znova sedl.
„Proč?" odpověděl mi otráveně a znovu se mi zahleděl do očí.
„Tohle je asi jediná chvíle kdy se na to můžu vklidu zeptat takže, proč mě tak strašně nesnášíš?" zeptala jsem se opatrně, on protočil očima a podíval se na zeď před sebou.
„Jen mě to zajímá, protože s tebou chci být v pohodě a i přes to jak se ke mně chováš, tě mám nějakým způsobem ráda.." přerušila jsem ticho které se mezi námi vytvořilo. Nepřestával zírat na tu zeď před sebou až mě to začalo štvát.
„Můžeš mi odpovědět?" zeptala jsem se a už jsem začínala být nervózní.
„Jo jen přemýšlím jak to říct kurva!" dobře, je o dost víc nervák jak já, a to už je co říct. Minuty se táhly nekonečně dlouho a on pořád nic neříkal.
„No.." začal a zadíval se na mě. „prostě se mi líbíš, ale je to složitý, protože můj mozek to nedokáže přijmout. Ale není to obyčejný pobláznění, prostě jak tě vidim se Sofianem, jak se chováš, tvoje názory a tak nějak cítím, že by jsme si mohli rozumět." dořekl a já na něj zůstala civět s otevřenou pusou. Tekla mu slza, tak to bych vážně nečekala, myslela jsem si že je na tom tak špatně, že tak silný emoce mít ani nemůže. Sedla jsem si vedle něj a položila si hlavu na jeho rameno.
„Hrozně mě to mrzí, fakt, ale chci být aspoň kamarádka, jakože dobrá kamarádka, nechci aby jsme se nebavili vůbec, pokud to zvládneš.." je mi to hrozně líto, že jsem to neviděla.
„Neplač." řekla jsem když už asi po desátý popotáhl. Seděli jsme tam dost dlouho na to, abych mohla přemýšlet o svojí rodině. Nechápu že se stalo to, co se stalo a vlastně proč se to stalo. Byla jsem fakt blbá a teď toho lituji.
„Nevím proč, ale mám hrozný nutkání ti to říct." řekla jsem do prázdna a on mi věnoval nechápavý pohled.
„Od šestnácti to v sobě držím a nikomu jsem neřekla, co se vlastně stalo že se nebavím s celou moji rodinou." odmlčela jsem se a přemýšlela jak začít.
„Všechno to začalo když jsem odjela do Prahy na střední. Rodiče chtěli abych měla maturitu, ale já šla na učňák, to bylo ještě docela v pohodě. Když jsem se pak ale vysrala na nástavbu, abych měla tu maturitu, začali mi říkat jak ze mě nic nebude, že nikdy nebudu mít dobrou práci a tím pádem ani peníze. Odešla jsem pracovat do stáje, protože jsem měla jezdeckou školu a začala se stavět na vlastní nohy. Koupila jsem si byt a všechno si začala kupovat za vydělané peníze. Po tom co mi máma řekla, že ať se teda domů nevracím, jsem to vzdala. Kompletně jsem si změnila všechno, telefon, SIMku, email, účty na instagramu a fb, bankovní účet a tak, a přestala jsem s nima komunikovat. Teď jsem znovu na střední a mám maturitu, dobrou práci, která mě baví a mám i ty peníze. Dost mě mrzí že jsem se s nima přestala bavit, ale asi bych se s těma jejich narážkama nedostala tam, kde jsem teď." povzdechla jsem si a otočila jsem se na něj. Bylo vidět, že mu to dost šrotuje v hlavě.
„Já.. nevím co na to říct, asi jen to že seš fakt dobrá. Ale myslím to naprosto upřímně, já bych to asi nezvládl. Vlastně určitě." zahřálo mě to u srdce, vždycky jsem se bála reakce lidí, ale díky Petrovi na tom budu trochu líp.
„Měli by jsme jít, ať nás nehledají." řekla jsem a Petr se zvedl a pomohl mi se taky zvednout.

**

681 slov