Predator || Stein27, Sofian Medjmedj

part 30

Seděla jsem na posteli a čekala na Petra, než přijde z koupelny. Nervózně jsem si při tom hrála s prsty, protože jsem věděla, že bude chtít vědět vše.
„Jak jsi na tom?" zvedla jsem hlavu, když se objevil ve dveřích a jen mykla rameny. Měl mokré vlasy a kolem pasu ručník, který hned vyměnil za trenky. Vlezl pod peřinu a zády se opřel o čelo postele. Já zůstala sedět přibližně na středu mé části postele.
„Nevím kde začít." řekla jsem celkem potichu.
„Můžeš zkusit začít tím pádem." pohladil mě po zádech. Nechtěla jsem, aby na mě teď sahal, proto jsem jeho doteku uhnula.
„Byl to den, kdy se běžel jeden z celkem důležitých dostihů, jela jsem asi tři dostihy předtím a jela bych i ten hlavní, kdyby se nestal ten pád." celá pravda je pro mě opravdu těžká, takže jsem cítila jak mám v očích slzy. „Před tím dostihem si mě odchytla matka a začala mi říkat, že jsem kráva a že to nikdy nikam nedotáhnu, protože se mi ty závody předtím nepovedly, neměla jsem totiž koně na výhru. To byla doba kdy jsem už bydlela sama, viděla jsem ji asi po roce. Jenže já nad tím začala přemýšlet a tím pádem jsem nebyla dostatečně soustředěná na ten dostih. To se projevilo na třetí překážce, kdy na mě kůň spadl a rozdrtil mi celou nohu od kolene dolů. Doktoři mi řekli, že bude zázrak když se vůbec začnu normálně pohybovat. Od tý chvíle jsem neseděla na koni, ale dokážu normálně fungovat v běžným životě." znovu jsem si otřela slzy. „Byla jsem pak v nemocnici a pohybovat jsem se mohla jen na vozíčku, matka toho využívala, všude mě vozila a vždy když mohla, tak do mě hustila, že kdybych na to byla dost dobrá, tak nespadnu, že mi to říkali už od patnácti, že nebudu moct nic dělat a že teď do konce života budu závislá jen na nich." nejsem schopná mu říct všechno. Jednou se to dozví, ale ne teď.
„Petře proč si byl tak v prdeli z toho, jak o nás vyšel ten článek?" vzpomněla jsem si na pondělní ráno a otočila na něj hlavu.
„To je jedno.. Bet já tě nepřestanu obdivovat, co všechno jsi dokázala. Jsi úžasná." odvrátil ode mě pohled.
„Jak to myslíš že je to jedno?" přetočila jsem na něj celým tělem a ignorovala jeho pochvalu na moji osobu.
„Prostě to neřeš, jasný?" zvýšil na mě hlas a já cítila slzy.
„Tím mi chceš říct, že seš mi nevěrnej a tvoje kurvička tě teď nebude chtít?" šeptla jsem do slz.
„Ne! V životě bych ti to neudělal!" narovnal se. Vím, že říká pravdu, jen to můj mozek nedokáže pochopit.
„Řekni mi proč bych tě kurva podváděl, ty nevidíš jak jsi mě změnila? Jsem teď šťastnej jak nikdy Elizabeth, chápeš to? V životě bych neudělal něco, co by mi tě mohlo vzít, tak jak tě mohlo vůbec něco takovýho napadnout?" vstal z postele a přešel ke mně. Já byla pořád ticho, protože jsem neměla absolutní tušení co říct.
„Já ti věřím, jen mám prostě strach." přijdu si jako malá holka když řeším takovýhle "zbytečnosti". Jsme dospělí lidi, problémy se dají řešit i jinak než hádkou.
„To jsme dva.." sedl si vedle mě. Bylo už dost dlouho ticho a mě to začalo štvát.
„Dala bych si palačinky." Petr mi věnoval nechápavý pohled.
„Se šunkou a sýrem... a kečupem" občas mě moje změny nálad ze sekundy na sekundu zabíjí.
„Ty prase, však palačinky mají být sladký." chlapec neví o co přichází. Zvedla jsem se a šla do kuchyně s Petrem v patách. Připravila jsem si mléko, vejce a mouku a smíchala jsem to všechno dohromady. Petr stál opřenej o linku a sledoval každý můj pohyb. Nebudu lhát, ale trochu mě jeho pohled na mě znervózňoval. Když jsem měla vše hotovo, podala jsem jednu palačinku Petrovi.
„To do mě nedostaneš." tvářil se na to, jakoby to bylo otrávený.
„Aspoň to zkus, prosím." držela jsem talíř před ním, ale on se pořád neměl k tomu si to jídlo vzít a aspoň jednou do toho kousnout.
„Dělej nebo to do tebe nacpu." začali jsme se oba smát a Petr si konečně vzal tu debilní palačinku a dokonce si i kousl. Chvíli jen kousal a nic nedělal, nedivila bych se, kdyby ani nedýchal.
„Tak co?" zeptala jsem se když dožvýkal. On se jen znovu zakousl a začal se smát, brala jsem to jako náznak, že mu to chutná. Nakonec to dopadlo tak, že snědl všechno a nenechal ani drobky.

„Nechápu že něco takovýho je tak dobrý." leželi jsme spolu v posteli a čekali až se nám bude chtít spát.
„Takže uznaváš, že jsem měla pravdu?" zvědavě jsem k němu zvedla hlavu.
„To nemůžu říct, protože bys mě s tím otravovala do konce života." vyhýbal se očnímu kontaktu a snažil se nesmát, to znamená, že to prostě jen nechce uznat.
„Jo takže to uznaváš, vidím to na tobě!" Podíval se mi přímo do očí, já ty svoje jen přimhouřila a poslala mu vzdušnou pusu, abych ho naštvala. To se mi povedlo a zároveň vymstilo, protože mě začal lechtat.

**

845 slov