Guardian (Teen Wolf FF)

14.kapitola - Někdo ji musel přivést k životu.

Věnováno: LucyTWLoverka (Zase mi to nejde :D)

Doufám, že jste se lekli :D K smrti unavená píšu díl, proto to dopadlo... No... TAKHLE... Hrůůůůza!!

Užij si díl! :)

První, co jsem ucítila, byl chlad na odhalených rukou. Pak přišla bolest v pažích, stehnech a boku. Jak to, že nejsem mrtvá? Pomyslela jsem si a překvapeně otevřela oči. Okamžitě mě oslepilo bílé světlo, přesně takové, jaké je v nemocnici. Rychle jsem rozmrkala slzy a podívala se kolem sebe.

Jsem u doktora Deatona na veterinární klinice. Znovu ležím na tom kovovém stole, kde jsou normálně zvířata. Opatrně jsem se posadila. Byla jsem tu sama. Myslí si, že jsem mrtvá... Ale proč jsem tady?

Musím jim dál o sobě vědět, rozhodla jsme se okamžitě. Zvedla jsem se a rukou si držela bolavý bok. Vyhrnula jsem tričko a byla překvapená, že jsem se začala měnit, protože se hojím. Jak je to sakra možné? Myslela jsem, že jsem zemřela?

Její tělo bojuje s jedem... Vzpomněla jsem si na slova doktora Deatona. Nějak mě ten jed zachránil, ale jak, to nevím.

Kulhavě jsem se rozešla ke dveřím, rozhodnutá hodit ty otázky za hlavu, dokud nebudu úplně v pořádku.

Když jsem došla ke dveřím, zjistila jsem, že jsou zamčené. Nevím, jestli když je rozbiju, zavolám Deatona, Scotta nebo policii... Tak či tak to musím risknout.

Jdu do kumbálu a vyhrabu kladivo. „Omlouvám se," špitnu do prázdna a silou, kterou najdu, praštím do skla. Okamžitě se rozeřve siréna. Nějak se prorvu dírou a roztrhnu si kůži o střepy.

Syknu bolestí a už se šinu po ulici, kudy jezdí Scott. Jestli to dnes vezme jinudy, tak ho přerazím.

Po pár minutách uslyším Scottovu motorku, oddechla jsem si a vyčerpáním si sedla na obrubník.

Když mě Scott uviděl, nezvládl motorku, takže stál na předním kole a málem naboural do sloupu, před sebou. Pobaveně jsem sledovala, jak s motorkou spadl na bok a teď si z hlavy rve přilbu, kterou zapomněl pod bradou uvolnit.

Když Scott konečně sundal přilbu, hodil ji na zem a přes silnici ke mně došel. „Jak...?" ptal se zmateně.

Zakroutila jsem hlavou. „Já jsem ta poslední, které by ses měl ptát," uchechtla jsem se. Vzápětí jsem toho litovala, protože mě rozbolel bok. Sykla jsem bolestí a zamračila se. Scott ke mně přiskočil. Zvedl mě a posadil na nedalekou lavičku. Opřela jsem se a podívala se na ruce a bok. Hojím se!

„Hojím se, Scotte!" zaradovala jsem se, ale Scott mě neposlouchal, volal Stilesovi.

„Ne... To je jedno! Tak z tý sprchy vylez! Bože, Stlesi, dělej!" křikl podrážděně Scott.

A opravdu, za deset minut tu byl Stiles. Když vylezl z auta a přitom se bouchl hlavou o dvířka auta, myslela jsem, že se počůrám smíchy. Stiles očividně hodně spěchal... Měl rifle a na nich měl natažená boxerky a mikinu měl obráceně.

Já se neudržela a začala se strašně smát, až mě bolel bok, ale já nemohla přestat.

Stiles byl překvapený ještě víc než Scott. Koukal na mě s otevřenou pusou.

„Vezmeš mě za Isaacem?" poprosila jsem ho už vážně. Strašně jsem ho chtěla vidět.

„Všichni jsou u Scotta, já jsem byl doma se převléknout, ale jinak tak jsou všichni," vysvětlil mi a pomohl mi do auta. Počkali jsme, až Scott sebere motorku a jel před námi, aby nám odemkl.

Když jsme jeli ke Scottovi domů, byla jsem jak na trní.

„Měla bys na to jít opatrně," radil mi Stiles. „Vzali to fakt špatně, hlavně Isaac. V jednu chvíli to vypadalo, že spáchá sebevraždu..." řekl zachmuřeně a já otevřela překvapením pusu.

Zrovna jsme dojeli ke Scottovi a já vyskočila z auta tak rychle, že jsem se málem zabila o obrubník...

Scott měl otevřené dveře a já se mohla přesvědčit o tom, co mi říkal Stiles. Vypadali opravdu špatně, všichni buď brečeli a nebo seděli bez pohnutí, na místě a vůbec nereagovali na to, že se otevřely dveře.

Stála jsem tam a nevěděla, co říct tak jsem jen hlesla: „Isaacu?" jenže mě nikdo neslyšel, přes vzlykání dívek.

„Hej! Isaacu!" křikla jsem a tím jsem si vysloužila naštvané pohledy všech na gaučích. Nejdřív se tvářili, jako bych je rušila, ale pak si všichni uvědomili, co doopravdy vidí.

První vyskočil Isaac a pevně mě zmáčkl v medvědím objetí a zabořil mi hlavu do ramena.

„To nic," chlácholila jsem ho."Jsme v pořádku, oba dva."

Dlouho jsme se vítali, jako bychom se Bůh ví, jak dlouho neviděli. Pak jsme vytvořili hlouček.

„Jak dlouho jsem byla.... Ehm... mimo?" zeptala jsme se.

„Asi dvě hodiny," řekl zamračeně Peter.

Dodívala jsme se na něj se zvednutým obočím. „To není možné..."

„Ne, to není," odpověděl.

„Nemůže to být tím, že jsem v těle měla tolik jedu?" nadhodila jsem po chvilce ticha.

„Jak to myslíš?" zeptal se mě Derek.

„No, pokud mi přestalo bít srdce, pak tu muselo být něco, co mě dostalo zpět. Myslela jsme jestli to nebyl ten jed," pokrčila jsem rameny.

„Nebyl to ten jed," řekl pevně Peter. Podívali jsme se do očí, ten pohled znám...

„Ty mi nevěříš," vytkla jsme mu.

„Ne, nevěřím," zavrčel a proměnil se. Skokem byl u mě a chytil mě pod krkem, přitiskl mě na stěnu, až jsem měla nohy několik centimetrů nad zemí.

„Co si myslíš, že děláš?!" vykřikl Isaac a už se po něm sahal, ale Derek ho zastavil.

„Hej!" vykřikl Scott.

„Přemýšlejte!" zavrčel Peter, zatímco já jsme se tam dusila. „Jak by mrtvý člověk mohl znovu ožít?! Nevím, co jsi, ale konec přetvářek!" zakřičel na mě.

„Ublížíš jí!" křikl Isaac.

„Jak chceš zjistit, že to je opravdu ona?" zeptal se Argent.

Jak můžou být tak klidní?! Peter mě postavil na nohy, ale pořád mě držel pod krkem připraven mi protrhnout tepnu, když se zjistí, že to nejsem já.

„Isaacu, zeptej se jí na něco, co nikdo jiný neví," zavrčel nebezpečně Peter.

Isaac se na chviličku zamyslel a pak se zeptal. „V nemocnici, jsi mluvila ze spaní, když tě otec zmlátil, co se ti zdálo?"

Chtěla jsem promluvit, ale jen jsem něco zachrčela, jak pevně mě Petr držel. Trošku uvolnil stisk, abych mohla promluvit. „Zdálo se mi, jak mě zabíjí rakovina a ty se mnou jsi až do konce a říkáš mi, že mě miluješ..."

Isaacovi oči zjihli. „Je to ona," hlesl a Peter mě pustil.

„V tom případě, se stalo to, co mě možná děsilo víc," řekl Peter zamyšleně.

Všichni se na něj dívali a vyčkávali, co řekne. Změnil se zpět a všechny přejel pohledem, až se zastavil u mě.

„Někdo ji musel k životu přivést, zatímco jsme byli pryč."

OMG... No coment... Prostě slabá chvilka, ale za tohle mě klidně vyhejtujte....