Guardian (Teen Wolf FF)

25.kapitola - Vše se hroutí.

Doufám, že se ti bude líbit, jelikož dlouho kapitola nebyla tak je dnes delší :)

Písničku jsem u psaní poslouchala a myslím, že se do děje skvěle hodí, hlavně ke konci ♥

Zrovna jsem si vytahovala z lednice jogurt, když na mě Natalie promluvila. Jelikož jsem ji neviděla, lekla jsem se.

„Emily, potřebuju s tebou mluvit," řekla vážně a já se začala obávat, co se mi chystá říct.

„Co se děje?"zeptala jsme se a spolu jsme si sedli za kulatý stůl. Malinko mě nervozitou bolelo břicho. Co když přišla na to, kdo jsem?

„Já... Jsi v pořádku?" vyhrkla.

Zakoktala jsem se. „A-ano, jsem v pořádku. Kam tím míříš?"

Trochu znervózněla. „Víš, nechci, by sis myslela, že se ti snažím nahradit maminku, to nedokážu. Ale," Povzdechla si. „Téměř celý měsíc jsem tě ani nezahlédla. Bojím se o tebe. Vždy když přijdu domů, tak už spíš a já tam nechci chodit a budit tě. Ale mám strach, že tě přepadne stres nebo něco, že jsi pořád sama... Nic o tobě nevím, ale chci o tobě vědět vše."

Tohle mě zasáhlo, neuvědomila jsem si, jak moc to pro ni musí být bolestivé a bezohledně jsme se dívala sama na sebe...

„Natalie, já... Je toho na mě hodně. Poslední dobou mám pořád strach, škola a ten stres a vše okolo."

„Já tě chápu, ale nedokázala bych žít s tím, že jsem se o tebe nedokázala postarat. Připadám si jako špatná matka," řekl sklesle, zvedla se a odešla.

Chtěla jsem ji zastavit, tak moc jsem si to přála, ale oněměla jsem překvapení. Chvíli jsem zaraženě seděla u stolu a pak jsem si hlavu složila do dlaní. Cítila jsem se příšerně, po tváři mi steklo pár slz. Jak ji můžu takhle ubližovat? Vždyť se mě ujala, abych nešla do děcáku!

Nerozdělaný jogurt jsem vrátila do lednice, přešla mě chuť. Přišla jsem si jako smrtka, když jsem si šla do pokoje pro batoh do školy a pak když jsem šla do školy. Lydia už jela, napsala mi lísteček.

Ve škole jsem se cítila taky hrozně. Pořád jsem myslela na Natalie a chtěla jsem potkat Isaaca, ale první tři hodiny měl v učebně na druhé straně školy.

První hodina, byla nekonečná. Biologie mě nikdy nebrala, a teď jsem měla problém jen poslouchat výklad. Potom chemie, zabiják všeho. Naprosto jsem to nedávala. Neposlouchala jsem a každé tři minuty jsem se dívala na hodiny. Zbytek dne se vlekl příšerně!

Pak konečně domů. Šla jsem do skříňky, abych si tam dala věci, když někdo za mou skříňkou prudce bouchl dvířky.

Podívala jsem se kdo to je a myslela, že se nervově zhroutím.

„Já-..." chtěla jsem něco vykoktat už tak slabým hlasem.

„Ahoj Emily!" podala mi ruku. „Jmenuji se Roxi, ale to bys měla vědět, bývali jsme totiž nej kmošky. Ale pak sis našla kluka a už sis mě ani nevšimla!"

„Roxi, já jsem..."

„Ne. Nic neříkej. Od té doby co jsi v McCallově partě, tak sis na mě ani nevzpomněla! Kašlala, ne přímo jsi na mě srala! Bylo ti u prdele, co se mnou je! Nezajímalo tě nic! A já se o tebe starala, když tě

ten kretén mlátil, a jak se mi odvděčíš? Nijak, vysereš se na svojí kamarádku kvůli klukovi!" křičela na mě.

„Roxi, tohle není..."

„Co? Pravda? Aha, tak to jsem asi úplně tupá!" pak šeptem dodala. „Tohle by mi nejlepší kamarádka neudělala..." Otočila se a odešla.

Bezmocně jsme se za ní dívala. Pak se ve mně nahromadil vztek, bouchla jsem do vedlejší skříňky takovou silou, že v ní zůstal důlek, práskla dvířky té svojí a odcházela pryč.