Guardian (Teen Wolf FF)

41.kapitola - Pohřeb

Pohled Isaaca

Nemůžu tomu uvěřit. Prostě to nejde. Nemůže být mrtvá, já vím, že se probudí. Oni tomu nevěří, ale když Peter mohl vstát z mrtvých, dokonce dvakrát, proč ne anděl?

Nedovolil jsem jim vzít ji do nemocnice, tam by ji dali do jedné z těch příšerných stříbrných krabic, aby byla připravena na pohřeb. To jsem nemohl dovolit, zbláznila by se, kdyby se tam probudila. Hrozně moc by ji to vyděsilo, proto jsem ji vzal k ní domů. Ano, když se probudí na místě, na které je aspoň trošku zvyklá, bude se cítit dobře a nepoleká se.

Pořád ji držím za ruku. Byla ledová, ale už ji držím tak dlouho, že je od mé trošku teplejší. Protivný hlásek v mé hlavě utrousí, že není dost teplá na živého člověka. Zapudím ten hlas do neopuštěnější části mozku.

Nejsem schopen nic vnímat. Jen ji. Položil jsem ji na postel, aby měla pohodlí.

Ucítím ruku na rameni, vím, že je to Scott a setřesu ji. „Nedovolím ti to," zavrčím skrz zatnuté zuby.

„Isaacu, já rozumím, jak moc těžké to musí být, ale už jí nemůžeme pomoc. Je mi to líto," řekne přiškrceným hlasem.

Pevněji stisknu její ruku a záporně vrtím hlavou. „Je až moc silná na to, aby zemřela takhle!"

„Zemřela jako hrdina."

Krev se ve mně začne vařit, opatrně pustím její jemnou ručku stále studenou a rychlostí blesku vyskočím na nohy čelem ke Scottovi. „Ona se vrátí. Ona přežije! Nechápeš to Scotte!" ukážu na něj prstem. „Ona byla Guardien! Ona se musí vrátit!"

Smutně se na mě dívá, v očích má slzy. „Ty jsi alfa! Udělej něco, co ji pomůže, POMOZ JI!!" křičím na něj.

„Isaacu, já ji nemůžu pomoc i přesto, že si to přeju..."

Nevydržím to a skočím po něm, začnu do něj bušit hlava nehlava. Moc se nebrání, ale když vytáhnu drápy, pevně mě chytí za zápěstí. Neuklidním se, pořád se k němu snažím dostat a ublížit mu. Promění se a hlasem alfy na mě zařve. Okamžitě se proměním, pořád mu ruce drží pro jistotu, že by mě to zase chytlo, ale já mu nechci ublížit. Svěsím ramena a on mě pustí. Položí mi dlaň na rameno a stiskne ho.

Začnu brečet. Trhá to se mnou, ale on neodchází. Scott mi zůstává po boku a celou dobu, co tam sedím a bulím, Scott mě chlácholivě drží za rameno. Jestli brečel taky, nevím.

„Isaacu, mamka se o ní postará. Nedovolí, aby se jí něco stalo a nebo aby se dala do hrobu, dokud neřekneš."

„Scotte..."

Prudce mě přeruší. „Nemůžeš ji mít tady."

Dolehne na mě tíha pravdy. Přikývnu „Prosím, nenech ji trpět," hlesnu. Nevím ani, jestli to dávalo smysl.

Nebyl jsem u toho, když ji dávali do jeepu. Nemohl jsem u toho být i přesto, že jsem tam být měl. Prostě to nešlo.

Zůstal jsem nahoře v koupelně. Seděl jsem na vaně a díval se na bílo modré kachličky na zemi. Nevím, odkdy tam stál mezi dveřmi, celou dobu tam nebyl, to vím určitě, ale až teď si uvědomím, že tam stojí a já o něm vím už delší dobu, jen jsem nedokázal zareagovat.

„Nemůžu bez ní žít. I přesto, že to tak nevypadá, že se možná nechováme jako zamilovaný pár číslo jedna, miluju ji celým svým srdcem. Pokud se neprobudí, chci ji následovat, nechci bez ní být," řekl jsem narovinu bez servítek.