Guardian (Teen Wolf FF)

23.kapitola - Asi mě otrávili...

Kapitola nic moc, jelikož nemám ani setinu času navíc, ale snad se i tak líbí. P.S. za tento týden jsem byla jako Stiles. Vůbec jsem nespala, jelikož jsme se do 12 učila... Někdy i dýl.

Nejdřív jsem byla v šoku a strašně jsme se lekla. Asi jako když jste ve škole, učitel zkouší a vy nic neumíte. Když vás vyvolá, srdce udělá přemet strachu, ale pak si řeknete, co má být se stane, jste v klidu. Tak jako já teď.

„Jak to víte?" zeptala jsem se pevným hlasem.

„Nikdy jsi neslyšela o tom, že Deucalion vidí, co jiní ne?" zeptal se slavnostně, jako byl bůh, či co. Namyšlenec.

„Jsi slepý. Nevidíš nic," řekla jsem odvážně. Když může on, tak proč ne já?

„Ne vždy jsem byl slepý," řekl hlasem, který jasně naznačoval, že jsem překročila hranici.

„Což znamená, že sis mě vybral naschvál? Co ode mě chceš?"

„Celou dobu jsem věděl, že jsi Guardian. Bylo mi to jasné. Chtěl jsem tě získat dřív než...," zasekl se.

„Dřív než co?" Tvářil se, že vypustil z pusy víc, než chtěl.

„Chci, aby ses mi ukázala," snažil se schovat rozpaky.

„Dřív než co?" zavrčela jsem vzteky. „Řekni mi to!"

Chvíli byl ticho a bojoval sám se sebou. „Dřív než tvá pravá alfa."

„Cože? Kdo je to „moje pravá alfa"?" ptala jsem se nanejvýš zmateně.

„Alfa, která ti osudem náleží. Teď se mi ukaž!"

V ten moment jsem to pocítila. Když to řekl, když mi řekl, že já mám osudem pravou alfu, alfu, která mi je určena a oni to nejsou. Nejsou to moje alfy. Nemusím je poslouchat. Poslouchat budu až alfu, která si to zaslouží. Bylo komické, že jsem si už dřív neuvědomila, že je poslouchat nemusím. Ale je to jako s bolestí. Když vám někdo řekne, že by vás měla bolest hlava, začne vás bolet, ale pokud nevíte, že by vás bolet měla, nebolí vás. Psychika si s námi zahrává a já jsem byla moc hloupá na to, abych si uvědomila, že k nim nepatřím. Nemusela jsem jeho přímý rozkaz poslechnout.

„Ne," uchechtla jsem se, nad tou přirozeností znovu říkat co chci.

Ztuhl na místě a chvíli se na mě díval. Změnil se na alfu a zařval alfa hlasem, „UKAŽ SE MI!"

Začala jsme se smát jako šílená. „Ne, ne, ne a ne!" posmívala jsem se mu. „Nemusím to dělat!"

„Jsem tvoje alfa!"

„Jsi možná alfa, ale ne moje," řekla jsem a otočila jsem se k odchodu.

Otevírala jsem dveře, když mi po zádech přejely horké nože bolesti. Rychlostí blesku jsem se otočila a dívala se do očí Kali, přeměněnou na alfu.

„My jsme tvoje alfy!" zařvala na mě.

„Nech ji Kali. Má pravdu," přiznal Deucalion.

„Já si tě najdu!" zavrčela. Ignorovala jsme ji a znovu sáhla po klice, když dodala. „A tu tvou novu smečku taky!"

Zastavila jsme se a zlost mnou projela jako blesk. Chtěli mě vidět? Teď mě uvidí. Změnila jsem se a čerpala tu sílu, kterou mnou protékala.

Otočila jsme se na ní. „To se ještě uvidí Kali. Dej si pozor!" ten strach co měli v očích, mi za to stál. Ušklíbla jsme se a odešla.

Když jsem došla domů, ještě jsem nebyla zahojená. Ztěžka jsme vyšla schody. Do cestě jsem měla hlavu dole a byla jsem změněná na Guardiena abych vyčerpala sílu aspoň na cestu, protože chodit do městě se zádama od krve, to není normální.