Guardian (Teen Wolf FF)

38.kapitola - Unesená

Ahoj všichni! Doufám, že se vám kapitola bude líbit, hrozně jsem se u ní snažila, a jsem spokojená, přesto, že to má pár vad, doufám, že si jich nebudete všímat. Chci vám jenom říct, že o prázdninách určitě budu mít přestávku celkově se psaním. Jsem úplně hotová, přesto, že hraju, jak jsem v pohodě nejsem. Mám nějakou blbou náladu, kterou skrývám ve dne za úsměvy a jak se stmí vezmu si sluchátka a smáčím polštář. Možná, že někdo citlivější to z příběhu vycítí.Budu moc ráda, když mi napíšete komentář nebo dáte hvězdičku!

Probudím se zkroucená na židli. Sedím na ní, ale hlavu mám položenou na posteli, na které je Lydia. Pořád ji držím za ruku. Zvednu hlavu a párkrát zamrkám, abych viděla ostře a ne rozmazaně. Podívám se na Lydii.

Leží na zádech, v uších má sluchátka. Nevím, jestli spí nebo ne, chci si poslechnout její srdce nebo dech, ale moje schopnosti jsou pryč. Nejdřív nepropadám panice, už se mi stalo, že jsem je neměla, ale po chviličce byly zpět. Jenže teď je to jiné.

Ten pocit, který byl ve mně. Ten vlk, nebo anděl, či cokoliv, co to bylo, je pryč.

Když si to uvědomím, rychle se narovnám. Lydia otevře oči a zvědavě se na mě podívá. Sundá si sluchátka z uší.

„Ahoj," hlesne.

Zaostřím na ní. „Ahoj, jak se cítíš?" zeptám se trošku roztěkaně.

„Jsem v pořádku. Díky tobě," zamračeně si mě prohlédne. „Jsi v pořádku?"

„Co? Jasně... Jo jen se cítím trošku unaveně, bylo toho hodně..."

„Jo, to já taky. Emily, běž domů. Umyj se, najez se a hlavně se vyspi."

Zmáčknu ji ruku. „Nechci tě tady nechat samotnou." Odívám se na její krk, má tam podlitinu.

Podívá se na naše spojené ruce a maličko se zamračí. „Už ani nemáš sílu zmáčknout mi ruku, cítím, jak se ti klepe ruka. Běž se vyspat."

Má pravdu, ruce se mi hrozně klepou. Přikývnu a zvednu se, vezmu si bundu, těsně u dveří se na ní ještě otočím. „Byl tady Stiles?" zeptám se.

Lydia pokrčí rameny. „Spala jsem, takže vůbec nevím."

Přikývnu a vyjdu na chodbu. Melissa dnes v práci není, takže se na recepci nezastavuji. Když už jsem téměř u dveří, všimnu si Stilese, který zrovna vchází do nemocnice.

Okamžitě si mě všimne a jde ke mně. „Je v pořádku?" zeptá se mě hned.

Přikývnu a dlaněmi si držím paže, aby nebylo vidět, jak moc se mi třesou. „Je trochu otřesená a je unavená, ale bude v pořádku. Jak je tobě?" zeptám se opatrně.

Podívá se mi do očí. „Příšerně," řekne zlomeným hlasem. Ani se nenaděju, už mě drží v náručí, překvapeně zamrkám, uvolním si ruce a sevřu ho v pevném objetí.

Jenom tam stojíme a pevně se objímáme, cítím, jak se třese, vidím na něm, jak je vyděšený. Chci ho utěšit, nebo mu pomoc.

„Stilesi, pojď ke mně," vyhrknu.

Odtáhne se ode mě, ale pořád drží mojí ruku a pevně ji svírá. Oči se mu lesknou od slz, které nechal na mé bundě.

„Jak to myslíš?" zeptá se zmateně.

„Pojď do mého domu. Pojď ke mně, vyspíš se tam. Bude to lepší, než kdybys byl sám u vás doma, nemyslíš?"

Dívá se na mě, v očích bolest. „Mám venku jeep."