Guardian (Teen Wolf FF)

18. kapitola - Guardien se probouzí.

Užij si kapitolku :)

„Tak tady ji máme," řekl na uvítanou Deucalion. Přiřítila jsem se do starého skladu, kde mě proměnili. Byla jsem pořád přeměněná na vlkodlaka.

„Co po mě chcete?" vyzvala jsem ho neomaleně. Nemám ho ráda, nesnáším ho. Nebudu na něj milá ani za nic.

Usmál se. „Doneslo se ke mně, že ses poprvé proměnila. Nebudu se mýlit, když řeknu, že to bylo poslední srpnovou sobotu?"

Zašklebila jsem se. „Mýlíš se. V sobotu jsem se neproměnila," ušklíbla jsem. „Jsi moje alfa, neměl bys to vědět?" dobírala jsem si ho posměšně.

Ztuhl a pomalým krokem ke mně došel. Když byl krok ode mě, zastavil se. „Dávej si pozor na jazyk. Jsme tvoje alfy... A naprosto přesně víme, co je s tím klukem."

„Co jste mu udělali?!" zavrčela jsem. Jestli Isaacovi ublížili...

„Nezajímá tě spíš, proč jsi přežila? Nezajímá tě, proč to moje kousnutí krvácelo? Nezajímá tě, proč jsem tě zavolal?"

Nevěděla jsem, co mám dělat. Chci znát pravdu, ale bojím se o Isaaca.

„Co jste udělali Isaacovi?" zeptala jsem se.

„Je naživu. Zatím," ušklíbla se Kali.

Zavrčela jsem na ní. Ona zavrčela na mě, silou alfy. Donutila mě ucouvnout a spadnout na kolena. Hlas alfy musím poslouchat.

Seděla jsem na zemi a koukala na Deucaliona. Nebudu mu sedět u nohou jako poslušný pejsek! Těžce jsem vstala.

„Hm, jsi tvrdohlavá, ale to může být dobrá vlastnost... Ovšem teď musíš pochopit, proč jsi tady. Podívej se pozorně na mé tesáky," poručil mi a ukázal mi je. Podívala jsem se a zjistila jsem, že na nich něco má. Mělo to karmínovou barvu o odstín tmavší než krev.

„To je směs z Vlkodlačí oměje a pár dalších bylin, které nejspíš neznáš. Zjistil jsem, že když se dá na tesáky, vydrží, aniž bych zemřel na otravu. Pokud k oměji přidáš byliny, které paralyzují její obvyklou smrtící funkci, stane se z ní úžasný předmět na ... mučení vlkodlaků. Kousnutí ti přivodí bolesti, nezemřeš. Tebe jsem už kousl s tím jedem. Proto jsi zemřela, lidské tělo nedokázalo reagovat s látkou a kousnutím zároveň... Museli jsme tě oživit pomocí naší krve. Ano, slyšíš správně, je to starodávná legenda, ani já jsem nevěděl, zda bude fungovat. Museli jsme ti dát do úst kapky naší krve. Zabralo to. Ožila jsi. A to krvácení? To je ten jed. Nemohu to kontrolovat, ale jelikož jsi vlkodlak, nemůžeš vykrvácet. Ale jestli se bude dít něco jiného? Na to si myslím, přijdeš sama... Ale teď se tě potřebuju na něco zeptat... Jak moc blízko jsi Scottovi McCallovi?"

Byla jsem naprosto v šoku. Nevěděla jsem, jak mám všechny tyhle informace vstřebat. „O Scottovi ti nic neřeknu," řekla jsem pevným hlasem.

„Budeš muset. Jinak si vyzkouším, ten jed na vlkodlakovi. Tobě."

„Nikdy to ze mě nedostaneš."

„Je to Guardian. Tady to je vidět," řekl Ennis.

„To jsme věděli od začátku, Ennisi," uzemnil ho Deucalion.

„O čem to tu mluvíte?" nevydržela jsem to.

Jenže oni si mě nevšímali. „Zavolal jsem tě sem proto, že jsem chtěl vědět, kdy ses proměnila a co si z toho pamatuješ."

„Proměnila jsem se po úplňku," řekla jsem povýšeně. Byla jsem šťastná, že se Deucalion mýlil.

„Co si z toho pamatuješ?" zeptal se znovu. Byl netrpělivý.