Guardian (Teen Wolf FF)

26.kaptola - Znovu kousnutá.

Nová super dlouhá kapitola! snad se bude líbit :) Stane se spousta důležitých věcí , srdíčka ♥

Konečně poslední hodina. Mám ji s Roxi a musím ji donutit, aby se mnou mluvila. Ve třídě jsou prázdné dvě lavice vedle sebe. Super!

Sednu si a čekám na ni. Když vejde a zjistí, že jinde není volno, zamračí se a chce odejít, ale to už za ní stojí kouč.

„Kampak, Stanfordová?"

Vyšpulí nespokojeně pusu. „Do lavice, trenére," zadrmolí.

Sedne si vedle mě a já ji hodím na lavici lísteček. Po hodině v umývárně. Zamračí se, ale kývne na mě.

„Takže lenoši! Mám za úkol vám oznámit, že několik z vás ve středu pojedou na setkání přespolního běhu... Greenbergu, nehlas se, dobrovolníky neberu!"

Vyprskla jsme a Roxi taky. Podívali jsme se na sebe.

„Takže vám přečtu seznam, kdo jede. McCall, Mahealani (Denny), Boyd, Merensová, Filarch, Lahey, Stilinsky - i když ho minule předplazilo batole... Doyleová..."

„Cože?" vykřikla jsem. Kriste jen to ne!

„Tak hele já jet taky nechci, bude to sakra malej autobus!" vykřikl.

Roxi se ušklíbla. „Nechtěla bych." Vraždila jsme ji pohledem.

„Další je... Meridylová, Seamur, Anos, Jedno z těch dvojčat co já vím, jak se jmenujou! A Stanfordová!"

Podívala jsem se na ní a začala jsem se nehorázně smát. Ten pohled stál za všechny prachy!

„Ale já..." koktala.

„Ticho!" zařval trenér a zapískal na píšťalku. Do konce hodiny jsem o výletě přemýšlela.

•••••••

„Co jsi po mě chtěla?" zeptá se Roxi, když vejde do umývárny.

„Odpuštění? Nechat mě to vysvětlit?"

„Co když tě nechci poslouchat?"

„To bys nekývla a nepřišla," řeknu potichu a podívám se na ní. Povzdychne si a sedne si vedle mě na lavičku. „Jsem jedno velký ucho."

Nervózně se tu rozhlédnu. „Dobře. Nemůžu ti říct vše, ale slibuju, že jen pravdu a nic víc."

„Já chci slyšet vše!"

„Pokud ti vše řeknu, mohla bys zemřít." Dívám se na ni naléhavým pohledem. Nemůžu ji ohrozit.

Zvedne obočí a začne se zvedat. „Lhát můžeš někomu jinému," řekne uraženě.

„Počkej!" Vyjeknu vyplašeně. „Roxi já ti nelžu! Prosím!"

Zastaví se ve dveřích a podívá se na mě.

Poklepu na místo vedle sebe a ona si sedne. „Ale chci vědět vše! Snad víš, že mě věřit můžeš. Nikdy jsem tě nezradila," řekne dotčeně.

„Já vím, nejde o to, že bych ti nevěřila. Bojím se o tebe," vrhnu se na ní a pevně ji sevřu v náručí, ale jen tak pevně abych ji neublížila.

A pak začnu vyprávět. Úplně vše a nic nevynechávám.

Když domluvím, podívám se na hodiny, mluvila jsem přes hodinu. Roxi se na mě dívá zvláštním pohledem, něco mezi strachem, panikou a nedůvěryhodností.