Guardian (Teen Wolf FF)

13.kapitola - Sbohem, Isaacu. Miluji tě.

Věnováno: 69albatros69 (Promiň ale nejde mi to přidat, protože se nesledujeme asi, a nemůžu tě nikde najít :D Snad nevadí, že je to takhle :))

Snad se ti bude kapitola líbit! Je docela... no zajímavá? :D Ne tak úplně :D nech se překvapit :)

Bolest mi pulsovala celým tělem. V každém úderu srdce jsem cítila, jak mi projela ranou bolest. Ležela jsem v krvi a zmítala se bolestí.

Alfy si otírali mojí krev z úst. Chtělo se mi z nich zvracet.

„Než odejdeme, položím ti otázku," řekl nenuceně Deucalion. „Kde bydlí a co dělá Scott McCall?"

„To ti nikdy neřeknu," dostal jsem ze sebe, přes zatnuté zuby bolestí.

Už se chystal, že něco řekne, když jsem uslyšela zavití.

„Pokud přežiješ, rád si tě k sobě zavolám. Jsi užitečná!" řekl a pak během sekundy odběhl spolu s ostatníma.

Bolestí se mi chtělo brečet. Chtěla jsem omdlít, abych to necítila, ale takové štěstí jsem neměla. Jediné, co mě drželo, bylo, že se blíží Isaac nebo kdokoliv, kdo mě dostane pryč.

Jenže nikdo nepřicházel a já měla strach, že mě nenajdou. Bála jsme se podívat na rány a tak jsem musela udělat jedinou věc, kterou jsem dokázala. Musela jsem se vyplazit ven z toho skladiště. I přes bolest jsem zatnula zuby a lokty se plazila ven, protože mě nohy neunesly. Za mnou se táhla krvavá stopa, ale cítila jsem, že nekrvácím silně, to bylo jediné pozitivní.

Když jsme se plazila a bolest byla nesnesitelná, uvědomila jsem si, jak moc jsem nechtěla umřít, ale dělala jsem to pro ostatní, ale vlastně i pro sebe. To já jsem se chtěla obětovat, aby se nikomu nic nestalo, ale teď vím, že jdou po Scottovi. Musím jim to říct, i kdyby to bylo to poslední, co udělám.

Konečně jsem se vyplazila ven, otvorem, který dřív sloužil k vratům, kudy se vyváželo zboží. Ležela jsem opřená o strom a lapala po dechu. Dělalo se mi na zvracení. Snažila jsem se to v sobě udržet, ale nešlo to. Naklonila jsem se vedle sebe a začala mocně zvracet černou krev. Kapala mi na tričko a tekla mi po bradě, ale já to nevnímala. Jen jsem seděla a čekala na kohokoliv. A pak jsem si vzpomněla, že v kapse mám mobil. Nemůžu uvěřit, že jsem na něj zapomněla! Rozklepanou rukou jsem vytahovala z kapsy mobil.

Nic moc jsem neviděla, ale jako poslední mi volal Isaac a tak jsem jen vytočila poslední volané číslo. Vzal to okamžitě a vzadu jsem slyšela vzrušené hlasy.

„Halo?" zeptal se prázdně, protože se nepodíval na displej.

„Isaacu," zachrčela jsem. Na druhé straně se na chviličku rozhostilo ticho, když všichni vlkodlačím sluchem slyšeli, můj hlas.

„Emily? Co se stalo, kde jsi?"

„Nějaké staré skladiště. Prosím pospěšte si," zamumlala jsem. Uvědomila jsem si, že chci umírat s ním. Že tu nechci být sama a umřít v lese...

V tu chvíli se mi znovu roztepala bolest v ranách a já zasténala bolestí.

„Emily, už jsme na cestě. Vydrž prosím," řekl přiškrceným hlasem, plným bolesti. Z povzdálí bylo slyšet šustění větru.

„Čekám na tebe," hlesla jsem a věděla jsem, že mě slyší. Típla jsem hovor a ruka mi klesla do klína. Znovu jsem se začala dusit černou krví.

Seděla jsem tu jen chviličku, když jsem uslyšela, jak někdo běží. Několik páru bot. Neumřu sama, usmála jsem se sama pro sebe.

„Emily!" vyjekl Isaac vysokým nakřáplým hlasem, a když jsem se na něj povívala, zjistila jsem, že plakal.