Guardian (Teen Wolf FF)

32.kapitola - Anděl padlý z nebes

Nahoře máte video, které se mi hrozně líbí a doufám, že najdu nějakou dušičku, která tyhle dva zná ♥ ♥ 

Nakonec společná koupel nevyšla, protože když mě Isaac uviděl jen ve spodním prádle, měl co dělat aby se udržel, musel se obléknout a zaběhnout se umýt k Boydovi.

V rychlosti se obléknu a sbalím si věci a běží na autobus. Stojí tak kouč se založenýma rukama a prohlíží si mě vražedný pohledem. „Doyle! Řekl jsem pohněte, ne dejte si sprchu a v klidu se připravte!"

„Ano kouči," zašklebím se. Chci mu podat klíče, aby je donesl na recepci.

„Jdeš si tam sama! Já už tam neběžím."

Otočím se a poklusem běžím k recepci. Sedí tam obézní paní s rourou v krku. Ani nevím, co to je, ale pomáhá to v dýchání... Trošku se zarazím, rychle odtrhnu od jejího krku oči a mile se usměju.

„Promiňte," odkašlu si, protože si čte noviny a nevšimla si mě. „Já vám nesu klíč od pokoje 335."

„Ano, děkuji," řekne chraplavým strašidelným hlasem.

„Moc děkuji a nashledanou," usměji se a otočím se k odchodu.

„Doufám, že se ti dobře usínalo... Gurdiene," řekne tichým hlasem, plným pobavení. Ztuhnu a rychle se točím.

„Prosím?"

Zákeřně se usměje. Lítost, kterou jsem této ženě cítila, okamžitě vyprchala. „Guardien, to jsi ty ne? Anděl, který spadl na zem – Guardien. Nevěřila jsem, že bych v životě nějakého znovu mohla potkat."

„O čem to mluvíte?" vydechnu naprosto zmatená.

Stará žena mi pokyne, abych přišla blíže a naklonila se k okýnku, když to udělám, do tváře mi hodí nějaký prášek. Řekla bych, že se měl fouknout, ale nemohla. Jen co se prášku nadechnu, nemůžu se bránit, proměnění očí, kýchnu a oči se mi změní.

Žena se zasměje. „Jednou už jsem Guardiena potkala, ale ty... Něco v sobě máš."

„Já nerozumím..." zamumlám.

„Jsi strážný anděl, který byl vykázán z nebe. Nebudeš tu šťastná, čeká tě bolest, mnoho bolesti, ztratíš blízkého a sama se staneš jednou z těch, kteří jsou ve smečce nejlépe odstranitelní. Staneš se tím, co tě dělalo slabou..."

„Proč to říkáte, o kom mluvíte, jak to vůbec víte?" ptám se rychle.

Nadechovala se, že mi odpoví, ale do recepce vrazil kouč. „Doyle! Okamžitě běž do autobusu!"

„Ale,..." snažím se namítnout.

„Doyle!" zapíská na píšťalku. „Hned!"

Otočím se a odcházím, když žena ještě pronese: „Pamatuj na má slova."

Když si jdu sednout v autobusu, vůbec si nevšimnu Roxiina provinilého výrazu.

Uvědomím si to, až když na mě promluví. „Emily, hrozně moc se omlouvám, že jsem tě nechala samotnou na pokoji! Scott mi řekl, co se včera v noci stalo a hrozně moc se omlouvám, měla jsme být s tebou. Hrozně se omlouvám!"

„Roxi! Klid, jsem v pořádku, neboj. Pořebuju ti něco říct,.. kde jsou ostatní?.. Moment, kde jsi vlastně byla?"

Roxi se začala červenat. „No víš... Znáš toho kluk, Zayna?"