Guardian (Teen Wolf FF)

31. kapitola - Musíme si promluvit.

Doufám, že si kapitolu užiješ ♥ Písničku si pusťte na začátku, krásně se mi u ní psalo :)

Když jsem se ráno probudila, Isaac mě stále pevně svíral v náručí i přesto, že spal. V noci jsem se musela otočit, protože jsem spala obličejem na Isaacově nahé hrudi, která se pravidelně zvedá. Je mi nádherně teplo, ne moc, prostě akorát a já se cítím úžasně.

Neměla bych se tak cítit, měla bych se odtáhnout, měla bych mu říct, aby šel pryč. Ale já to nedokážu. To, co jsem řekla, že vše bylo moc rychle, je pravda. Myslela jsem to naprosto vážně, ale teď cítím, že k němu NĚCO cítím. Nemůžu uvěřit, že jsme tak rychle spolu začali chodit. Nemohli jsme si užít začátek chození. Nervozitu, když se na tebe podívá, trapné první rande, strach, že se mu na rande nebudu líbit, že si nebudeme mít o čem povídat. Vše jsme přeskočili.

Isaac se zavrtí a trošku zamručí, ruce má sepnuté za mými zády. Jenže ho napadlo, že se otočí... Jako pírko mě otočí taky, jenže spí na kraji postele, takže když se otočí, spadnu na zem.

Hlasitě zakleju. Isaac se na mě nervózně dívá z postele. „Promiň," omluví se mi, ale vidím na něm, že se musí držet, aby nevybuchl smíchy. Nervozita z jeho očí úplně zmizela.

Mračím se a chci mu něco hnusného odseknout, ale nedokážu to a rozesměju se. Isaac se ke mně přidá. Když se dosmějeme, uvědomím si, že potřebuju čůrat, a to fakt hodně. Vyskočím na nohy a jdu do koupelny. Rovnou si tam vyčistím i zuby a vracím se do pokoje. Isaac se převlékl a v tichosti, jde do koupelny. Převléknu se a bezradně si sednu na postel. Co budu dělat?

Sedím na posteli, myšlenky mi létají v hlavě rychlostí blesku. Složím si hlavu do dlaní a vydechnu. Nejradši bych si ty myšlenky z hlavy vyrvala a spálila... Nehty si zaryju do kůže. Bolest je příjemným rozptýlením.

Nadskočím, když mé ruce překryjí teplé dlaně, ruce mi dá pryč a já vzhlédnu. Mračí se, v očích má bolest. Podívám se na prsty, mám je maličko od krve, což znamená, že jsem je zaryla do kůže na obličeji.

Aniž by Isaac něco řekl, zvedl se a šel do koupelny. Vrátí se s mokrým ručníkem. Poklekne si přede mě a jemně mi rány čistí ručníkem s ledovou vodou. Dívám se mu do očí, to s jakou něhou mi rány čistí. Jemu na mně opravdu záleží.

„Musíme si promluvit," řekne tiše.

Přikývnu. „Ano, taky jsem to chtěla říct." Nemám ponětí, jak bych měla pokračovat.

Naštěstí se slova ujme on. „To co jsem řekl včera v noci, jsem myslel smrtelně vážně. Ty jsi možná skončila se mnou, ale já s tebou ne. Vůbec nevím, co se stalo a chci tě poprosit, abys mi to vysvětlila. Proč jsi to řekla, proč ses chtěla rozejít? Co se děje?"

Oči mám upřené na svoje nohy. „Bylo toho na mě moc. Přemýšlela jsem o nás o našem vztahu. Během pár dnů jsme si řekli, že se milujeme, ale myslím, že to byla lež, protože jsme neměli možnost se poznat, být na rande, cítit se trapně když se na sebe podíváme, prostě jako bychom nebyli zamilovaní, ale rovnou se milovali. Je to nemožné. Nejde to. Lituju, že to bylo tak rychlé, hrozně moc..." šeptala jsme po celou dobu, ale on mi perfektně rozuměl.

„Ne u obou to tak nebylo...,"přizná se zdráhavě Isaac a já se na něj konečně podívám.

„Co tím myslíš?" zamračím se.

„Už měsíce jsem tě sledoval. Věděl jsem o tobě hodně. Zamiloval jsem se do tebe půl roku před tím, než jsme se potkali. To, že do tebe vrazila Erika, bylo domluvené, chtěl jsem, aby sis mě všimla a chtěl jsem se tě zeptat na tu modřinu, co jsi měla přes celý obličej. Miloval jsem tě půl roku před naším setkáním." Ty oči. Jiskřily mu vyrušením, že mi to konečně mohl říct. S nadějí a trochou strachu se na mě dívá.