Guardian (Teen Wolf FF)

36. kapitola - Černá, černá, černá

Zkusmí se proměnit, ale nejde to. Hledám uvnitř sebe to druhé já, které je bojovnější a které mě dokázalo udělat takovou, jaká ve skutečnosti jsem. Ale jako by se ten plamen změnit je na doutnající sirku.

„Nejde to... Já nemůžu..." hlesnu. „Nemůžu se proměnit!"

„Myslel jsem si to."

Zmateně se na něj dívám a potom si uvědomím, že on byl unešený. Cítím se trapně.

„Neměli bychom se zaměřovat na moje problémy. Jak se cítíte?" zeptám se provinile.

Pousměje se. „Dobře. Díky Scottovi, bez něj bych tady už nebyl. Rozumím, že nechceš, abych se teď staral o cokoliv jiného, než jsem já sám, ale myslím, že tu máme horší věc, kterou musíme vyřešit a to tebe."

„Nemyslím si, že to je důležitější," poznamenám věcně.

„Já ano."

Díváme se do očí, jeho jsou pevné, poznamenané tím, co se mu stalo. Nebyl dobrý nápad sem chodit takhle brzo po tom, co se mu stalo, měla jsem na to myslet.

„O svém zdraví, bych měla rozhodovat sama. Jsem v pohodě, až se dáte do pořádku, přijdu, ale myslím, že to nebude potřeba," zakončím to. Otáčím se a nabručené odcházím.

Rozrazím dveře a vrhnu se do tmy. Moje nálada je pod bodem mrazu.

„Emily!" slyším za sebou volat Scotta, ale jsem tak naštvaná, že nemůžu zastavit. „Emily, počkej!" chytí mě za paži, ale já se mu vytrhnu.

Otočím se na něj. „Já teď nechci nic slyšet."

„Ale my ti chtěli pomoc, Emily."

Povzdechnu si. „Já vím, Scotte! Jenže se cítím tak neuvěřitelně trapně, že jsme nemysleli na Deatona. Víš, jak se musí cítit? Vždyť jsi ho musel vidět, jestli jsi ho zachránil. Podle toho, jak vypadali oběti před ním, to musel být příšerný pohled. Ani si nedokážu představit, jak se musel cítit on!"

Pevně se mi dívá do očí. Stiles zastaví s Jeepem vedle nás.

„Já vím, jak se Deaton musel cítit. Jenže větší strach teď mám o tebe. Emily, Deacalion se nesmí dozvědět, že se nehojíš, mohl by toho využít."

Zakroutím hlavou. „Myslím, že to je jen dočasné. Budu v pořádku."

Chytne mě za ramena. „Ty to nechápeš." Procedí skrz zatnuté zuby.

Vyděšeně zamrkám, ale on je jako v transu.

„Nemůžeš myslet pořád jen na sebe a na to, že ty budeš v pořádku, pokud se ti něco stane, neovlivní to jen tebe, ale taky nás. Musíš myslet víc na sebe."

Přivřu oči. „To říká ten pravý."

Ublíženě se na mě podívá a pustí mě. Udělám krok dozadu. „Budu v pořádku."

Otočím se od něho a běžím pryč.

••••••••••••••

Na tu černou kapku se dívám minimálně tři minuty. Není to možné, nemůže být.

Když jsem doběhla domů, zhroutila jsem se na židli a začala plakat. Prostě jsem ze sebe potřebovala dostat všechny pocity a slzy se mi samovolně nabídly, jako nejlepší řešení.

Jen sedím a z očí mi tečou slzy, které kapají na desku stolu. Po chvilce mě upoutá černá kapka.

Vyskočím na nohy a běžím do předsíně, což je nejbližší místo, kde je zrcadlo.