Guardian (Teen Wolf FF)

16.kapitola - Změnila ses.

Věnování : Kajusis (Změnila sis jméno, nebo mi to nic neukazuje tak mě neštvi :D)

Prosím, přečtěte si vzkaz na konci, ve vlastním zájmu. Užij si kapitolu!

První den školy jsem se musela donutit vstát a dojít tam. Jediné, co mě dokázala zvednout náladu, bylo, že jsem se v sobotu neproměnila a nemusela bát, že ublížím Natalie, který se vrátila ráno, kdy se mi zdálo a mě a Scottovi. To jsem ovšem nikomu neřekla. Nebrali vážně ani to, co mi řekl Deucalion, tak proč tohle? Isaac to na lehkou váhu nebere a za to jsem ráda.

„Hele, taky jsi slyšela, že by k nám měl někdo nastoupit? Myslím tím někdo nový. Myslím, že mi to říkala Jane..." přemýšlela nahlas Lydia, když jsme jeli domů.

„Lydie, já neznám ani čtvrtku školy, takže jestli někdo přijde, ani to nepostřehnu," mrkla jsem na ní.

Lydia nesouhlasně mlaskla, ale jeli jsme dál. Pořád jsem musela myslet na ty Deucalinova slova. Prostě mi to nedává smysl, ale NĚCO to znamenalo. Nevím, kde beru tu jistotu, ale určitě.... Strážce ( anglicky Guardian, nezní to líp?)

„AU!" zakřičela jsem a chytla jsem se za pravé předloktí, místo kde mě kousl Deucalion.

„Emily!" křikla Lydia a málem nabourala do pouliční lampy, když stavěla auto ke krajnici. Prudce jsem otevřela dveře a vypadla na kolena do trávy. Pevně jsem si držela nadloktí a měla co dělat, abych bolestí neslzela.

Slyšela jsem, jak Lydia bouchla dveřmi a rychlými kroky se ke mně blížila. „Emily, co se..." zarazila se a vyděšeně se mi podívala na rukou, kterou jsem si svírala.

Rychle jsem se podívala taky a zjistila jsem, že mi znovu začala krvácet. Ne prudce, jen trošku, ale pekelně to pálilo a tím, že jsem ji druhou rukou držela, jsem si tu krev rozmatlala po ruce.

„Co to má sakra znamenat?" vyjekla jsem a dívala se na kousnutí, ze kterého kapaly kapičky krve.

„Emily..." začala Lydia, ale já na ní výhružně namířila ukazováček.

„Nikomu ani slovo," zavrčela jsem na ní bolestí. Už se nadechovala, že něco řekne, ale já ji přerušila. „Nic to není. Není to důležité a je to moje věc. Nikomu nic neříkej."

Nejdřív se na mě mračila, ale pak kývla. Ztěžka jsem se zvedla a sedla si do auta, Lydia mě prkenně následovala a byla tak roztřesená, že ji auto třikrát chcíplo.

Jako první jsem doma šla do koupelny a krev smyla. S ulehčením jsme zjistila, že kousnutí jen narůžovělé. Oddechla jsme si. Otevřela jsem dveře a srazila se s Lydií, které mi chňapla po ruce a dívala se na jemně růžovou kůži.

„Vidíš? Nic to nebylo," uklidnila jsme jí, když mu pustila ruku a vypadala klidněji.

Jenže já jsem klidná nebyla. Když jsem zavřela dveře od pokoje, opřela jsem se o ně a ztěžka vydechla. Sjela jsem dolů a pořád dokola si prohlížela jizvu a taky jsem přemýšlela o Isaacovi, kterého jsem ve škole nepotkala a byla jsem nervózní a zmatená.

Když jsme se ráno probudila o půl hodiny dřív na bolest na předloktí, měla jsem špatnou náladu. Prostě jsem chtěla odpovědi, které mi nikdo nemohl dát a já se cítila... prostě zvláštně. Přála jsem si víc, než cokoliv na světě, abych dostala odpovědi, protože mě to tížilo i ve snech.

Umyla jsem se, oblékla a nasnídala. Křikla jsem na Lydii, že půjdu pěšky a vzali si boty. Nevím, jestli jsem si nějak pomohla, protože jsem na jednu stranu uvítala, že můžu jít pěšky, ale trvalo to tak dlouho, že jsem měla víc času přemýšlet o Deucalionovi. Do školy jsem přišla mrzutá a trošku naštvaná.