Guardian (Teen Wolf FF)

30. kapitola - Louka a vlak

Věnuji ti kapitolu za EMISSAC!! :D   P.S. VliceCes nemusíš se bát, že bych na tebe zapomněla! Ani nápad :* Jen když už jsi dostala kapitolku, tak se na mě nebudeš zlobit, že jsem ti nevěnovala tuhle ale budu věnovat tu další, že ne? *_* 

„Emily?" Slyším ten hlas, ale nevyvolává ve mně žádný pocit, žádnou odezvu. Připadám si jako prázdná schránka, ve které je pouze duše. Malá dušička až v příliš velké slupce – mém těle. Nikdy v životě jsem se takto necítila. Jsem si jistá, že tohle je peklo. Jsem si jistá, že tohle je moje osobní peklo.

Oči mám zavřené, snad proto, že se bojím skutečnosti. Soustředím se na ten jediný světlý bod uvnitř mě. Na svoji duši. Nevěřím na Boha, ale věřím na NĚCO a doufám ... prosím, aby mě z toho pekla vytáhl, že budu lepší, že se budu chovat lépe... Jen ať mi pomůže.

Nic. Temnota mě obklopuje dál, když si uvědomím jednu věc. Moje tělo je lehčí. Jako by vážilo dostatečné množství, abych byla živá, zdravá a dokonalá. Bylo to množství, které mě dělalo šťastnou. Už to mě přesvědčilo v tom, že to není skutečné. Člověk sám se sebou NIKDY není dost spokojený, díky tomu se vyvíjíme. Díky tomu člověk dokáže vymýšlet věci, které nás dostávají dál.

Pootevřu oči, jen abych zjistila, jestli jsem pořád u motelu.

Rozmazaně si všimnu zelené barvy. Natolik mě to překvapí, že je rychle otevřu a dívám se okolo sebe. Jsem na louce. Vždy jsem milovala louky, hlavně ty rozkvetlé. Barevné květy všech barev a hřející slunce. Tam jsem. Je to neuvěřitelné. Hrozně se mi tady líbí a všude cítím tu pozitivní energii, která se do mě snaží proniknout, ale na tu temnotu uvnitř mé duše není dost silná. Přesto se tu cítím aspoň maličko lépe než v té temnotě.

Kolem mě jsou nádherné květiny a já neodolám si na ně sáhnout. Měla bych pocítit radost, ale tak to není. Necítím nic, jen prázdnotu. Postavím se, abych měla možnost se rozhlédnout kolem sebe.

„Nemůžeš tu být. Neměla bys," řekne sametový hlas za mnou. Ztuhnu, jelikož vím čí hlas to je. Otočím se a znovu ji uvidím. Něco se ve mně zlomí, když po tolika letech znovu vidím svojí maminku. Jenže místo toho aby se tvářila nadšeně či vesele, její tvář je stáhnutá do starostné grimasy.

„Musíš odejít, hned teď," řekne pevným hlasem, plným mateřské lásky.

„Mami, to nejsi ráda, že mě vidíš?" vyklouzne mi. Je to to jediné, co mě udivilo. Myslela jsme si, že bude stejně nadšená jako já.

Výraz jí zjihne a přiběhne ke mně. Pevně mě obejme a dlouho mě drží. Ovšem mě se to nezdá dost dlouho. Odtáhne si mě na délku paží. „To víš, že tě moc ráda vidím. Strašně moc, ale oni už čekají. Jsou připraveni, tě zničit, musíš jít."

„Kdo mě chce zničit?" ptám se zmateně.

„Tvé noční můry. Lidé nebo věci, kterých se bojíš, kvůli kterým nespíš. Nemůžeš tu zůstat."

„Ale.... Kde to vlastně jsem? Jak jsme se sem dostala?"

„Jsi ve své hlavě, holčičko," pohladí mě láskyplně po vlasech. „Uvnitř své hlavy. Tady tohle místo mám nejradši. Často pokud na mě myslíš, jsem s tebou a ten vnitřní hlas co slyšíš. To jsem já, odpovídám ti na otázky, na které se mě ptáš. Jsem neustále s tebou."

„Pokud jsem uvnitř své hlavy, mělo by se dít pouze to, co si přeji, aby se dělo, ne?" ptám se s nadějí v hlase.

Smutně zavrtí hlavou. „Takhle to nefunguje. Omdlela jsi, což znamená, že tvé vědomí si vlastně dělá, co chce. Jako když spíš. Například sny. Není to něco, co bys sama vymyslela. Dělají si, co chtějí, protože můžou."