Let, pád a nebe

Kapitola 1.

Zazvonil budík. Jako každé ráno jsem s obrovskou námahou otevřela oči a v duchu jsem proklínala všechny, kteří mě zrovna napadli, za to, že máme povinnou školní docházku. Jo, ani jeden za to nemohl, ale potřebovala jsem být na někoho naštvaná.

Stáhla jsem ze sebe deku a odhrnula jsem si svoje neposedné, vlnité, zrzavé vlasy z očí. Bezva, tak teď ještě abych hledala po pokoji gumičku.

"Claryso!"

Máma už mě volala na snídani.

Nenáviděla jsem snídaně, ale máma mi celých mých 19 let života vtloukala do hlavy, že snídaně je základ, takže jsem už prakticky automaticky vyšla z pokoje a zamířila ze schodů do prostorné jídelny v přízemí.

"Jane, už jsem dospělá, nemůžeš mi pořád říkat, co mám a nemám dělat." Oslovovala jsem svou mámu jménem, i když to neměla ráda. Teď jsem akorát docílila toho, že Jane zrudla a nasadila na mě jeden ze svých jedovatých pohledů. Věděla jsem, že teď s ní hodně dlouho nebude řeč.

Prohrábla jsem misku vloček, které jsem k snídani dostala. Byly s mlékem, a já mléko nenáviděla.

"Táta by se zasmál," řekla jsem.

Jane se usmála. To dělala vždycky, když padla řeč na tátu. Pokud o mé matce něco vím, tak to, že tátu doopravdy milovala, stejně, jako on ji.

Můj táta umřel, když mi bylo dvanáct. Šel do krámu koupit zeleninu, ale nějakej chlap s bouchačkou mu to překazil. A to jen kvůli pár drobnejm, co měl v peněžence. Nefér, já vím, ale život prostě není fér. Díky téhle zkušenosti s otcovou smrtí jsem o ní často přemýšlela a často jsem přemýšlela, jak bych chtěla umřít já. Jo, chtít můžete.

S nechutí jsem dojedla vločky, abych mámě udělala radost.

Šla jsem zpátky do pokoje, a oblékla se. Klasika - černé džíny, tričko s AC/DC, koženej křivák a kanady. To jsem já, Clary Ternerová.

Vzala jsem si tašku a ze stolu sluchátka. Zapojila jsem je do svého telefonu a pustila první písničku, co mi přišla pod ruku. Houslový cover na song Titanium. Jo, byla jsem sice vášnivej fanoušek AC/DC, ale od smrti táty zaplnily můj mobil taky smutný písničky. A bylo jich docela dost.

Rozloučila jsem se s mámou a vyšla z domu. Byl to malý rodinný domek na pokraji Brooklynu. A školu jsem měla docela blízko, asi kilometr. Chodila jsem na uměleckou školu. Mimo to jsem se učila hrát na housle a klavír. Bylo to bezva. U hudby jsem mohla utéct od všeho, co mě trápilo.