Let, pád a nebe

kapitola 3.

Došla jsem domů a hodila tašku ke zdi tak jako každý den.

"Ahoj Clary!" Jane byla v kuchyni a vařila večeři. Lososa, moje nejoblíbenější jídlo.

"Ahoj Jane." Pozdravila jsem ji taky a posadila se za stůl. Nemělo smysl věc o stáži nějak oddalovat. Lepší bylo jí to prostě říct hned.

Hodila na mě pohled jakože - "Doopravdy to chceš zkoušet?" A pro jistotu na mě mířila nožem. I když to byla asi jen náhoda.

Povzdechla jsem si. Dneska jsem na naše telepatické souboje neměla náladu, čas a ani nárok, protože jsem po ní něco chtěla. A to něco nebylo jen tak něco. "Fajn, tak čau mami." Odsekla jsem a sedla si na barovou židli naproti.

"No vidíš, že to jde." Zareagovala nezaujatě a dál se věnovala krájení.

"Mami," začala jsem větu s přemáháním.

"Ano zlato?" Vpadla mi do toho, ale cibule si její pozornost stále zasluhovala víc, než její vlastní dcera.

Kousla jsem se do jazyka, abych nezačala ječet, jak mě sralo, když mi říkala "zlato," přestože jí na mně vůbec nezáleželo. 

"Víš,  ve škole jsme dostali možnost na stáž. Cooper si nás zavolal a no...," Trochu mi to pokulhávalo, na mluvení mě nikdy nijak neužilo, "normálně podstupuješ test, než tě vyberou, ale nám řekl, teda mě a Kath, že máme tak dobrý výsledky, že nám to umožní hned."

Jane položila nůž na kuchyňskou linku a konečně za celou tu dobu se na mě aspoň uráčila podívat. Tím jsem její pozornost vyčerpala na týden. Bravo.

"Clary, já.... na jak dlouho?"

"5 let." Řekla jsem to naplno, ne jak mojí povedení spolužáci, kteří teď zrovna asi sedí na pohovce v obýváku před svými rodiči a ukňouraně je přesvědčují, aby dostali na 5 let volno. Nic méně pohled mé matky mě utvrdil v tom, že přesvědčit ji nebude tak úplně jednoduché.

"5 let?!" Vykřikla asi po pěti minutách ticha. "A uvědomuješ si, že 5 let je obrovsky dlouhá doba?"

Chtěla jsem namítnout, že nejsem tak pitomá, jak si o mně nejspíš myslí, ale radši jsem tu námitku spolkla. Asi by mi zrovna nepomohla.

"Prosím tě řekni mi, kam tě poslal." Zeptala se nakonec, když cokoliv, co chtěla namítnout, zavrhla.

"Do Francie." Odpověděla jsem jí nezaujatě.

"Do Francie." Konstatovala to. "Aha. Do Francie v Evropě."

"Ne asi." Pomyslela jsem si.

"A přemýšlela si o tom, že se tam budeš třeba chtít usadit, nebo tak?"

"A i kdyby, tak co? Je to pro mě příležitost a kdyby tu teď seděl táta, položil by ti ruku na rameno a v klidu by ti řekl, ať se vrátíš k té cibuli a necháš mě roztáhnout křídla, nebo tak něco. Znala si ho, moc dobře to víš. Jenže já bohužel nejsem on, takže ať řeknu cokoliv, nikdy tě to nepřesvědčí, že?"

Povzdechla si. Požít tátu jako záminku pro ANO ode mě byla trochu podpásovka, ale zasloužila si to. Nikdy tu pro mě nebyla. Copy mě učil zaplétat táta. Úkoly se mnou dělal táta. Do postele mě ukládal táta. Ona o mně nevěděla nic. 

"Fajn, tak,... Ano, naše Clary už je dospělá. Omlouvám se, máš pravdu. Dobře. Ale do odjezdu o tom nechci slyšet. Což bude kdy, mimochodem?"

"Za dva týdny."

"Fajn, tak to bychom se asi měly sbalit a jít zařídit věci kolem toho."