Let, pád a nebe

Kapitola 21.

Otevřela jsem oči. Jako první jsem uviděla strop s nádherným křišťálovým lustrem. Došlo mi, že nejsem doma. Ležela jsem v ohromné posteli s nebesy. Vyhrabala jsem se z deky. Evidentně jsem spala oblečená. Vůbec nic jsem si nepamatovala. To poslední, na co jsem si vzpomněla bylo, že jsem brečela na terase. Vyšla jsem z pokoje a zamířila do kuchyně, odkud jsem slyšela zvuky.

Johnny dělal snídani. (Mega vtipnej pohled)
I když jsem chtěla zachovat vážnou tvář, nešlo to. Johnny se sluchátkama v uších připravoval palačinky. Vyprskla jsem smíchy, ale neslyšel mě. Pomale jsem se k němu přikradla a vybafla na něj.

"Pane bože, Rys...tohle mi nedělej!"

Začala jsem se smát.

"Co posloucháš?"

"Kissáky. Jak ti je?"

"Jo. Co se včera stalo? Já si totiž nevzpomínám."

"To se nedivím. Včera si brečela tak dlouho, až si omdlela. Nešlo tě uklidnit. Přenesl jsem tě do postele."

"Děkuju."

"Není za co. Rys, to co se včera stalo....to už mi nikdy nedělej. Říkala si, že bys chtěla být mrtvá místo táty. To nesmíš. Slib mi prosím, že si neublížíš."

Podívala jsem se mu do očí. Nemohla jsem mu to slíbit, to prostě nešlo. Ale musela jsem, protože by se o mě nejspíš ve dne v noci bál a to jsem nechtěla.

"Slibuju."

"Mám nápad. Říkala si taky, že bys moc chtěla, abysme se s Hiddlestonem usmířili."

"Má jméno. Možná to nevíš, ale jmenuje se Thomas. A jo. To by bylo skvělý."

"Tak co kdybysme za TOMEM zašli? Spolu."

"Bože Johnny...děkuju."

...

"Kde leží?" Zeptal se mě Johnny, když jsme došli k nemocnici.

"Pokoj 314. Hele...asi bude lepší, když půjdu první a připravím ho na to."

"Fajn. Počkám na chodbě."

"Ahoj Tome."

"Ahoj Clary."

"Ehm...dneska jsem nepřišla sama."

"Fakt? A kdo...." vyčetl to z
mého pohledu.

"Proč? Já ho nechci vidět."

"Tome prosím. Přišel se usmířit. Já nechci, abyste se hádali. Mám vás oba moc ráda a není mi jedno, když pokaždý, když se vidíte, se chcete zabít. Nechci po vás, abyste si hned padli kolem krku, ale jen abyste apolu vycházeli. Prosím. Když nic jinýho, tak si s ním aspoň promluv."

Bylo na něm vidět, že se mu to nelíbí, ale svolil.

"Johnny, pojď."

Otočila jsem se zpátky k Tomovi.

"Chceš, abych tu zůstala?"

"To je v pohodě."

"Fajn. Počkám na chodbě."

Sedla jsem si na jedno z dlouhé řady modrých sedadel podél zdi.
Z pokoje jsem toho moc neslyšela.

Když se čtvrt hodinu nic nedělo, záčínala jsem být nervózní.
Pak Johnny vyšel z pokoje.

"Tak co?"

"Běž za ním."

Prošla jsem kolem něj a vešla do pokoje.

"Tome?"

"Depp mi...."

Skočila jsem mu do řeči. "Má jméno sakra!"

Chvíli si mě nechápavě prohlížel, ale pak začal znova.

"John mi řekl, co se ti včera
stalo...."

"On ti řekl, co jsem mu řekla o tátovi, a tak?!"

"Ne. To mi neřekl. To je tvoje věc. Ale prostě....chtěla si, abysme se usmířili. Hele...já s ním skončil. Ne kvůli tý rvačce, ta je mi celkem u prdele, ale kvůli tomu, co ti dělá. On s tebou nebude na pořád, jak si to asi ty milně představuješ a až na to dojde, tak tě to zničí. A já tě zničenou vidět nechci. Říkala si, že mě máš ráda. Nemáš. Protože kdybys měla, tak s ním nejsi. Až tě odkopne, já budu ten, kdo tě pak uvidí totálně na dně a já si to nevybral. To radši abys byla mrtvá, než abys byla s ním."

Hrál mi na city. Se slovy to uměl. Tou poslední větou citoval Jackoba z Twilightu, ale účinek to mělo. Bylo mi, jako by mi vyrval srdce z těla.

Po tvářích mi tekly slzy. Poslední dobou jsem brečela pořád, ale teď to nešlo jinak. Rozhodla jsem se, že v dialogu "Belly a Jackoba" budu pokračovat. Reagovala jsem stejně, jako reagovala Bella ve filmu.

"Co si to řekl?"

Přesně jak jsem čekala, omluvně se na mě podíval. Já mu to ale nevěřila. Už jsem ho nechtěla ani vidět. Vyšla jsem z pokoje a práskla dveřmi.

"Rys, co ti udělal?"

"Nic!" Zařvala jsem na Johnnyho. Mou bolest vystřídal vztek.

"Už vás mám plný zuby! Obou!"

"Rys, počkej" chytil mě za ruku.

"Nech mě!"

Hned mě pustil.

"Řekneš mi sakra proč na mě řveš?"

Zhluboka jsem se nadechla. Jen jsem si na něm vybíjela vztek.

"Promiň."

"Co se stalo?"

"Nic. Je to idiot."

"Tak to nebude zlý. Mě říkáš idiote pořád."

Zasmála jsem se.

"On je doopravdy idiot."

"Proč?"

"Počkej chviličku."

Zamířila jsem zpátky do Thomasova pokoje. Vůbec jsem nevěděla, co mu chci říct. Ale něco jo.

"Tak hele. Jestli si myslíš, že mi na tobě nezáleží, tak seš debil. A ten tvůj proslov mě nedonutí od něj odejít. Nic mě nedonutí od něj odejít. Možná máš pravdu, ale mě je to jedno. Prostě se s tím budeš muset smířit. Chtěl si mě raději vidět mrtvou, než s ním, ale tohle přání ti nesplním. A pokud se někdy zabiju a věř mi, že k tomu nemám daleko, rozhodně to nebude kvůli tobě. Jednu věc pro tebe ale udělám. Třeba ti to vynahradím. Budu se k tobě jako mrtvá chovat. Bude to, jako bych vůbec neexistovala. Takže se mějte hezky, pane Hiddlestone."

A odešla jsem. Možná (i když spíš určitě) to byla nejhorší řeč na světě, ale jako zadostiučinění mi to stačilo.

"Téda, z tebe bude řečník." Řekl mi Johnny. "A asi mi to potrvdí celá nemocnice. Hlasitěji to nešlo?"

"Ty seš..."

"Idiot." dodal. "Jo, to už jsem párkrát slyšel."

Vzala jsem mobil a vymazala Tomovo číslo. Odebrala jsem ho z přátel na facebooku, přestala sledovat na Instagramu, prostě jsem slíbila to, co jsem mu řekla. Pro něj jsem byla mrtvá a on pro mě taky.