Let, pád a nebe

Kapitola 36.

Ahoj, dnešní druhá kapča :D
Je kratší, ale nebojte, snad za nedlouho vyjde další. :D

Video: Loki crack #5

So...

(Já...čekám dítě)

**Tom**

Zůstal jsem na ni zírat s otevřenou pusou. Dívala se do mých očí s nadějí, s očekáváním a se strachem. Když to řekla, bylo to, jako bych se rozsypal na milion částí a moje tělo se snažilo rychle se poskládat zpátky, abych mohl něco odpovědět. Hlavou mi vířila jen ta jedna věta, co se stále jakoby v ozvěně opakovala. "Já čekám dítě." Byl jsem herec a přesto jsem nedokázal nasadit absolutně žádný ze svých milionkrát nacvičených úsměvů pro fotografy. Jen jsem na ni tupě zíral. Tohle jsem nečekal.

"Jak se to mohlo stát?" Už jsem začínal uvažovat, jak malé dítě. Jistě, že jsem věděl, jak se to stalo, ale...nemohl jsem tomu uvěřit. Tess o dětech nikdy nemluvila, nikdy jsme to neprobírali, nikdy na to ani nemysleli a ona mi teď řekne tohle. Už od mládí jsem byl toho názoru, že ve třiceti je na dítě brzy a tak nějak jsem ten názor nikdy nezměnil. Nedokázal jsem si ani v těch nejdivočejších snech představit, že by mě někdo oslovoval "tati."

Byl jsem tím tak zaskočenej, že jsem z čista jasna vstal, rozběhl se ke dveřím a s prásknutím dveří zmizel. Po celou dobu jsem cítil Tessin bolestnej pohled přilepenej na svých zádech a protože jsem ji znal, jak svý boty, věděl jsem, že ani ne sekundu potom, co odejdu se nervově zhroutí.

**Tess**

Thomas William Hiddleston byl největší hajzl, jakýho znám. Rok a půl mi nalhával, že mě miluje, měl dokonce tu drzost, že mě požádal o ruku a teď...

Sesula jsem se k zemi, kolena si přitiskla k bradě a rozbrečela se. Puklo mi srdce a to doslova.

"Jak jsem mohla věřit tak povrchnímu, snobskýmu kreténovi?! Copak jsem tak hloupá, že jsem neprokoukla jeho herecký umění?"

Říkala jsem si mezi vzlyky.

Pak mi to došlo. Naše dítě budu vychovávat sama.

Nechtěla jsem v tom jeho zasraným předraženým bytě být už ani sekundu. Nevěděla jsem sice, kam půjdu, ale u něj jsem rozhodně zůstat nechtěla. Vzala jsem si jen tašku přes rameno, dala do ní peněženku a vyšla ze dveří. Ani jsem se neobtěžovala utřít si slzy. V ten moment mi bylo fakt totálně volný, že jsem červená až za ušima a obličej mám opuchlej od náhlého přívalu slz.

Seběhla jsem schody a s nezvyklou námahou otevřela vchodové dveře.

**Tom**

Uslyšel jsem otevírání dveří, a tak jsem si rychle otřel slzy z tváří. Seděl jsem na lavičce před svým bytem a přemítal o tom, co se stalo a co se teprve dít bude. Když jsem uviděl Tess, vstal jsem a šel k ní. Tvář měla rudou od pláče a házela na mě zlostné pohledy. Chtěl jsem ji obejmout, vysvětlit jí, že jsem z toho jen mimo, že ji stále miluju, ale nedala mi šanci.

"Nesahej na mě! Jdi ode mě a v životě se ke mně už nepřibližuj! Nejseš nic víc, než podělanej, zasranej snob a hajzl! Říkal si, že mě miluješ, ale lhal si a bylo ti to totálně jedno! A já byla taková kráva, že jsem tomu tvýmu hereckýmu výkonu, za kterej už konečně získáš svýho vysněnýho Oscara, tak slepě naletěla!"

Znova jsem se rozbrečel. Nečekal jsem, co způsobím.

"Tess, já.."

Z nenadání mi vlepila facku, největší, jakou mi v životě kdo dal, a vzápětí z druhý strany druhou. Podíval jsem na ni, bylo dobře, že mi vlepila, byl jsem vůl. Pak ale udělala věc, kterou jsem fakt nečekal. Sundala si svůj prstýnek a hodila ho někam doprdele. Naposled se na mě podívala a odběhla.

Kdybych jí zadržel, nikdy by se to nestalo.

Přes slzy a vztek neviděla a bez přemýšlení vběhla do silnice, aniž by se rozhlédla. Byla to sekunda, dokonce míň. Kdyby jen...stačilo se natáhnout, chytit ji za ruku, tím ji zpomalit a to auto mohlo v klidu projet. Místo toho do ní narazilo, ona za hlasitého praskání kostí přelétla přes kapotu a nehybně, celá od krve, zůstala ležet na silnici.

Podlomily se mi kolena a poprvé v životě jsem cítil, co je to bezmoc.

A vzápětí i vztek.

Ten člověk, co ji přejel, jen tak ujel.

Díval jsem se na ni, jak leží na té silnici, s obličejem celým od krve, s nohama nepřirozeně zkroucenýma vedle sebe. Její hebké, kaštanové vlasy jí spadaly do tváře a v jistém smyslu vypadala, jakoby jen spala.

Kolem ní začala zastavovat auta, občas nějaké prostě projelo.

Slyšel jsem sděšené nářky žen, které ji uviděly a viděl jsem muže, kteří se s vyděšenými výrazy shlukli, aby jí pomohli. Někdo zavolal sanitku.

Já, člověk, který slíbil, že ji bude chránit, milovat, a stát za ní, ať se stane cokoli, jsem zbaběle klečel na chodníku, slzy mi tekly po tvářích a já se propadal do nekončící propasti smutku, bolesti a utrpení. Snažil jsem si svět představit bez ní. Bez jejího smíchu, bez jejích vtipných hlášek, bez jejích něžných a vždy nejistých polibků, ale neobjevil jsem nic, než tmu.

Tohle celé byla moje vina. Stále jsem dělal, jakoby měla žít dál, nechtěl jsem si připustit, že je pryč. Začal jsem se těšit na miminko, na náš společný život, začaly mě napadat jména, George, Richard, Michael, Jeremy, James a vzpoměl jsem si na své sestry, jak by umíraly blahem při zjištění, že se jim narodí synovec, či neteř. V duchu už jsem viděl svou malou dcerku, nádhernou po mamince a přiřazoval k ní jména. Emma, Sarah, Evelyn, Kate, Sophie, Lily.

Tohle byla smrt. Ten, kdo prohlásil, že je smrt bezbolestná, nikdy smrt nezažil. Byla to bolest, jakou si ani nedokážete představit. Svět se vám sesype před očima a během sekundy zmizí naprosto vše, na čem vám kdy záleželo.

Doslova jsem se doplazil k místu, kam Tess, ještě s bijícím srdcem odhodila svůj prstýnek. Opatrně jsem ho vzal a tisknul ho k sobě. Bylo to to jediné, co mi po ní zbylo.

Uslyšel jsem houkání sanitky a pak už jen hromadu záchranářů, jak ji nakládají na nosítka a snaží se ji přivést zpět k životu.

Sanitka odjela, s mou milovanou Tess uvnitř a lidé kolem pomale začali odjíždět.

Já tam stále klečel, s prstenem v dlani, neschpen se pohnout. Nedocházelo mi, že by ji jěště mohli zachránit, měl jsem před očima jen tu srážku a v uších mi znělo jen to praskání kostí.

Byla moc křehká.

Tohle přežít nemohla.

Neukamenujte mě. Prosím :D
Hlavně ty ne, terezaaaaaa. :D

Nevim, co ještě dodat.... :)

Mějte se hezky
Pá

Verushe ^.^