Let, pád a nebe

Kapitola 14.

"Clary!.... Hej, vnímáš?"

Trhla jsem hlavou, abych se probrala. "Co? Co je, co?"

Tom se vedle mě zasmál. "Nic, jen že tu stojíš už asi čtvrt hodiny s pusou dokořán a se slzama v očích, co je?"

Položila jsem si hlavu na jeho rameno...(teda...mělo to být rameno, ale při jeho výšce to byl spíš hrudník)...abych zadržela slzy.

Pohladil mě po zádech. Po chvilce jsem se odtáhla. "Nic, já jen... to je jedno...nevíš, kde je Gabrielle?"

"To nevím. Nechceš donýst vodu nebo něco?"

"Jo, díky."

Plácla jsem sebou do kosmetického křesla. (Co to sakra mělo znamenat? "... On tě může políbit, takovou možnost já nikdy nedostanu...". A proč sakra reaguju tak, jak reaguju?)

"Tady je ta voda."

"Díky Tome."

"Není za co. Fakt si v poho?"

"Jo, naprosto" řekla jsem a pokusila se o úsměv. Moje odpověď ho ale moc nepřesvědčila.
........

Všichni jsme nastoupili do auta a odjeli do asi kilometr vzdáleného "hereckého tábora", kde jsme si každý měli zabrat chatku, která se stane naším domovem po dobu pobytu u Crimson peaku.

Jelikož mám fakt strašnou paměť na čísla, zabrala jsem si 451. Ano, je to číslo Katnissina odstřelovačského oddílu v Síle vzdoru. Bylo možná trochu divný, ale tohle číslo bylo jediný, který jsem si dokázala zapamatovat na delší dobu. Popravdě jsem čekala, že si Johnny zabere chatku vedle mě, ale on ne. Ubytoval se na druhém konci tábora ve 13. Zase spojitost s HG. Vyhýbal se mi. Dost. Mrzelo mě to, ale říkala jsem si, že já mu nic neudělala, takže k lítosti nemám sebemenší důvod. Byla to jeho blbost. Až ho to přejde, určitě přijde. Tím jsem si byla jistá.

Druhý den jsme zase všichni odjeli na CP. (Crimsom peak). Johnny se nedostavil. Dneska se natáčely scény, ve kterých jsem nijak nefigurovala, takže jsem požádala Scotta, aby mě propustil. Po kratším přemlouvání svolil.

Udělala jsem si menší procházku. Čerstvý Kanadský vzduch byl pro mě útěchou. Měla jsem v plánu si číst. Nebo něco dělat. Přišlo mi zbytečný, abych stála na place, když mě tam nebylo potřeba. A navíc jsem chtěla přemýšlet, co dám Johnnymu k narozeninám. Měl je za pár dnů. Devátého. Když se mnou nemluvil, chtěla jsem si to rozmyslet, ale nepřišlo mi to správné. K táboru jsem došla asi za 20 minut. Po hlavní cestě šel Johnny. Telefonoval. Když jsem kolem něj procházela, chytil mě za ruku na znamení, abych počkala. Tak ON se mnou nemluvil a JÁ měla čekat. To určitě. Vysmekla jsem se mu a pokračovala v cestě. Po chvíli jsem ho za sebou slyšela běžet.

"Rys, počkej!"

Prudce jsem se otočila. "A na co?"

"Jak to, že si tu tak brzo?"

"Není to jedno?"

"Chci jen vědět, jestli ti něco není."

"Ne, ale tobě evidentně jo. Co to mělo včera znamenat?"

"Omlouvám se, ale musel jsem ti to říct. Nevím, prostě jsem to tak cítil. Jestli jsem ti tím nějak ublížil, tak je mi to líto."

"Cítil? Takže to byla jen chvilková slabost? Nebo...jak to mám chápat? Jen jako věc řečenou do větru?"

"Ne. Myslel jsem to vážně."

Zmohla jsem se jen na šepot. Takže co? Co si tím chtěl říct?

"To si snad pochopila."

Nevěřícně jsem se zasmála a prohrábla si vlasy. Šeptem víc určeným mě než jemu jsem to vyslovila.

"Ty mě..."

Jen kývnul hlavou, ani jsem to nestihla doříct.  V očích se mu leskly slzy. Posadil se na trávu a koukal na mraky. Sedla jsem si za ním.

"Víš, že.... "

"Ano Rys, vím, že je to příšerný. Vím, že mám ženu a že tobě bude za chvíli teprve 20 a vím, že mi je tolik, kolik mi je. Ani nevíš, kolikrát jsem se toho pokoušel zbavit, ale....nešlo to."

"To jsem říct nechtěla."

"Vážně? Tak co jsi chtěla říct?"

Nadechla jsem se, abych vypustila odpověď, ale přerušil mě.

"Nic říkat nemusíš. Ono...to přejde."

Vstal, párkrát zamrkal, aby se zbavil slz a odešel. Měla jsem sto chutí na něj zavolat, aby neodcházel, ale ovládla jsem se.

Další dny se ubíraly pořád stejně. A pořád jsme tvrdli v Kanadě. Pamatuju si, že než jsme sem jeli, Tom mi řekl, že dva dny max., a budeme se vracet. Jo. Tak to mu fakt nevyšlo. Každé ráno jsme se přemístili na Crimson, kde jsme točili. Ačkoliv jsem se snažila na to nemyslet, Johnnyho nově odhalený cit ke mně mi nedal spát. Doslova. A myslet jsem na něj musela i při natáčení. Doma se mnou už pár kluků chodit chtělo, občas někdo přišel a začal mi říkat podobný věci, jako Johnny v té maskérně nebo Jakub v letadle, se svou dost emocionálně chabou citací Augusta Waterse, ale se mnou to nikdy nic neudělalo. Vždycky mi to přišlo směšný. Tak proč sakra teď, když mi podobnou věc řekne Johnny Depp se začínám chovat jak totální idiot? Nechápala jsem to.

Po jednom obzvláště těžkém dni jsem se s radostí odpotácela do chatky. Plácla jsem sebou na postel a poslepu nahmatala svůj iphone, který ležel na nočním stolku. Když jsem ho zapla, s hrůzou jsem zjistila, že už je osmýho. Ta hrůza nevycházela ani tak z toho, že už jsme tu byli týden, ale z toho, že měl Johnny zítra narozeniny. A co bylo horší, já neměla dárek. Měla jsem ho vymyšlenej, ale počítala jsem s tím, že touhle dobou už budeme dávno zpátky v Paříži, takže jsem ho neměla koupenej.

"Ternerová, tvoje debilita se jednou doopravdy zapíše do dějin." Vynadala jsem si nahlas.

Měla jsem sto chutí vlepit si facku. Nešlo o podlejzání, ale nesnášela jsem, když se zapomínalo na něčí narozeniny a tím víc, když jsem na něčí narozeniny zapomněla já. Jak to mám sakra udělat?... V tom na moji chatku někdo zaklepal. Šla jsem otevřít dveře a v nich stála Mia.

"Claryso, odjíždíme, hned, Scott nechce říct o co jde, ale vracíme se do Paříže. Kdy se pojede zpátky sem se neví."

S Miou ani s Natalie jsem nevycházela, ale když mi to řekla, málem jsem jí radostí objala.

"Panebože, ani nevíš, jak jsem šťastná, že to říkáš."