Let, pád a nebe

Kapitola 8.

Ahoj! Je tu další kapitola... Omlouvám se, že ta sedmá byla dost slabá, ale nevěděla jsem o čem tam psát. Slibuju, že se to zase zlepší. Ahoj :)

Po škole jsem šla do svého nového bytu, který mi škola přidělila. Říkala jsem si, že je to divný, aby každýmu studentovi dali byt, ale Elise mi řekla, že jsou jen pro studenty z ciziny nebo jako v mém případě, na stáži.

Byl v nejvyšším patrě a byl z něj nádherný výhled na Paříž.
Byt byl bíle vymalován, s mramorovými doplňky. (Deska stolu, kuchyňská linka, podlaha v koupelně,...).

Byl krásný, i když na můj vkus dost "růžový". Řekla jsem si, že si ho později předělám. A co je nejduležitější, dost levnej nájem. Jo!

Tak jak jsem to měla ve zvyku, hodila jsem tašku ke zdi a šla si prohlédnout město. A taky koupit něco k večeři.

Asi 200 metrů od mého bytu jsem našla Tesco. Koupila jsem si rohlíky, nějakej ten jogurt, čaj, mlíko a další základní věci.

Po cestě domů jsem si udělala krátkou procházku po Paříži a pak jsem šla domů. Dala jsem věci do ledničky a zabalila dárky. Vzala jsem si knížku, kterou jsem si přivezla z domu a dala se do čtení. V tom mi přišla sms. Koukla jsem na mobil a uviděla, že je od Jane. Jane byla ta poslední, od koho jsem čekala, že mi napíše. Spíš mě zaráželo, že se ještě neozvala Kath.

"Ahoj Clary, jen jsem se chtěla zeptat, jak se ti daří."
máma

Tak to mě dojalo. To by fakt bylo lepší, kdyby nenapsala vůbec. Naštvaně jsem mobil položila pod polštář a znovu se dala do čtení. Pak ve mně ale znova zahlodala Kath a rozhodla jsem se, že jí písnu.

"Ahoj Kath, jak je? Píšu, protože ses mi ještě neozvala tak.... Napiš :)"

Pak jsem konečně odložila mobil, zavřela knížku a šla spát. Měla jsem před sebou pravděpodobně dost dlouhý den. Strašně jsem se těšila. Doufám, že si s tou partou lidí sednu.

Ráno jsem vstala o půl hodiny dřív, abych se stihla upravit. Chtěla jsem svým 'lookem' vyjádřit, jaká jsem, takže jsem si vzala tričko s Black Sabath (normálně bych si vzala tričko s AC/DC, jenže bylo v pračce), černé legíny, kanady a křiváka. Nehty jsem si nalakovala načerno. Pak jsem se vrhla na líčení. Udělala jsem si tlusté linky a výrazné černé stíny. Mě se to tak líbilo. 
Vlasy jsem nechala rozpuštěné. 

První hodinu jsme ve škole měli francouzštinu (zase). Byl to děs jako vždy, ale uklidňovala jsem se tím, že Elise a Josh jsou na tom taky blbě.

Druhá hodina: hudebka a tentokrát zpěv. Byla jsem nucena zazpívat Skyfall od Adele. To by nebylo tak zlý, JENŽE: dneska druhou hodinu pro mě měl přijít jeden můj "kolega" a dveře do učebny zpěvu jsou tak, že člověk co stojí na pódiu na ně nevidí, ale ten, co sedí v "hledišti" na ně vidí skvěle. A Jaquenesová má pravidlo, který si bůhví proč nikdo nedovolí porušit: když někdo zpívá, za žádných okolností ho nikdo nebude rušit.

Takže když potichu zaklepal a vešel do dveří Tom Hiddleston, poslouchal ten můj "zpěv" snad skoro od začátku písničky, a nikdo neměl to srdce mě varovat.

Takže jsem se ztrapnila, a to ještě ani nevěděl, jak se jmenuju. (BEZVA).

Až když jsem dozpívala, začal neuvěřitelný jekot. V ten moment jsem strašně zrudla a přála si být kdekoli jinde.

Koukla jsem na Toma. Na vřískot byl evidentně zvyklej.
Jaquenesová k němu došla a o něčem si chvíli povídali. Pak Tom vyšel ze dveří a učitelka se obrátila ke mně.

"Claryso, Thomas na vás čeká na chodbě. Hodně štěstí."

"Děkuju". Řekla jsem jen a odešla ze třídy.

"Krásně zpíváš," řekl, a usmál se tím svým neskutečným "Lokiovským" způsobem.

Řekla jsem si, že že se nebudu upejpat.

"A ty se zase krásně směješ."

Zase se zasmál. Byl neuvěřitelně vysoký. Měl snad 2 metry a já se svými 163 centimetry jsem si vedle něj připadala jak 5-ti letej prvnáček.

"Jsem Clary. Ty budeš nejspíš Loki z Asgardu."

Na chvilku se zamyslel.

"Těší mě Mitgarďanko, jsem Thomas, Lokiho věrný přítel."

Věděla jsem, že s Tomem si budu rozumět.

Došli jsme do budovy, od mého bytu vzdálené pár stovek metrů. I když ona to ani tak nebyla budova, jako spíš divadlo.

Bylo malinké. Nic zvláštního.

Tom mi přidržel dveře a vešli jsme dovnitř.

"Počkej tady," řekl "uděláme ti epickej příchod."

"Tak jooo." zasmála jsem se.

To bude ještě zajímavý.

Čekala jsem v zákulisí, zatímco on šel na jeviště. Za chvíli jsem odsud uslyšela hlasy a pak jsem i něco málo viděla. Slyšela jsem převážně smích a pak už ani ten, protože si šeptali.

Tom přiběhl a řekl mi, že už můžu jít.

"Mám se bát?" zeptala jsem se s úsměvem.

"Jo. Určitě tě sežereme
zaživa."

Naštvaně jsem do něj strčila.

"Ty si ze mě utahuješ!"

Zasmál se. "Pojď, už na tebe čekaj."

Vešla jsem na jeviště. V tu ránu se na mě vrhla smečka lvů - přesně řečeno další kluci z party. Byl tam Chris Hemsworth a Robert Downey a pak další lidi, ale já je tak nějak ani nestihla zaregistrovat. Z části proto, že jich na mě bylo prostě moc, ale ten hlavní důvod byl, že jsem očima pořád hledala Johnnyho.

Vůbec jsem si to neuvědomovala.

Pak se odněkud vynořil. Vůbec nevím, kde se tam vzal. Nemohla jsem uvěřit, že je to opravdu on. Rozcuchané hnědé vlasy, snědá pleť, ten jeho úsměv a ty neuvěřitelné, hluboké černé oči. A pohlédly na mě. Na chvíli se zdálo, že si není úplně jistý, jak zareagovat. Pak se ale usmál a přišel ke mně.