Let, pád a nebe

Kapitola 45.

Ahoj!

Po dloooooouhé době kapitola, ale za to na Valentýna! (sice jen shoda náhod, ale neva) :D

Tahle je celkem krátká, nebojte :D

No, nebudem to okecávat,

Mějte se hezky,

Verushe :)

Můj život je rozdělen na kategorie a období. A co se týče mého...nevím, jak to nazvat, je rozděleno na filmové a čtecí. Funguje to tak, že mám období, kdy jenom čtu a nedělám nic jiného a pak období, kdy knížky nemůžu ani vidět a pořád dokola čumím na jeden a ten samý film. Poslední dobou to byli Avengers 2. Nechápu, proč mě to tak frustruje, ale dnes, den před premiérou našeho veleslavného Crimson peaku, dne, kterého jsem se děsila jak čert kříže, jsem zjistila, že moje filmové období trvalo neskutečně dlouhou dobu a že bych se měla okamžitě sebrat a jít si číst.

A vzala jsem to tak moc vážně, že jsem asi za....5, 6 hodin, plus mínus, přečetla 'Stmívání', 'Nový měsíc' a asi polovinu 'Zatmění'.

A zabrala jsem se do toho tak moc, že jsem absolutně nepostřehla, že mi Johnny asi od půl osmé od rána poslal snad 56 esemesek. No dobře...přiznávám...to jsem věděla, ale...zkrátka jsem se tím nechtěla nechat rušit, takže jsem ho ignorovala.

Když mi ovšem zavolal, nemohla jsem to nevzít, protože on by ten mobil nechal zvonit do nekonečna.

Hlasitě jsem si povzdechla, abych se připravila na jeho rozzlobený hlas, který mě bude kárat za mou nezodpovědnost k tomu, jak se k němu chovám a kdesi cosi, položila jsem knížku s rozečtenou polovinou kapitoly vedle sebe a zvedla mobil.

Johnny: "Ahoj Rys. Můžeš mi prosím vysvětlit, co děláš tak strašně naléhavého, že mi nemůžeš věnovat ani půl minuty na to, abys mi odpověděla aspoň na jednu jedinou esemesku?"

Světe div se, nemluvil naštvaně, ba naopak. Snad dokonce i pobaveně.

Já: "Ahoj Johnny, čtu si Stmívání."

Rozesmál se doopravdy nefalšovaným smíchem.

Johnny: "Ty jsi neuvěřitelná. Ty, která nenávidí - cituju: "přeslazený hovadiny", čte Stmívaní?"

Já: "No. A. Co. Přijdeš?"

Johnny: "Abych se koukal, jak si čteš? To je dobrý, přežiju to."

Já: "Ty seš... Ne, proto ne. Jen...stýská se mi."

Johnny: "Po kom lásko?"

Já: "Bude divný, když řeknu, že po tobě?"

Chvíli mlčel.

Johnny:"Nevím, co říct. Tobě se po mně fakt stýská?"

Já: "Divný co? Ale jo. Tak...přijdeš?"

Johnny: "Samozřejmě. Mojí Clarynce nesmí být smutno."

Já: "Aww, ty si milej."

Johnny: "Já vím."

Věděla jsem, že je schopnej přijet za 5 minut a tak jsem se ze všech sil snažila dočíst tu kapitolu, než přijde. Ale uvědomila jsem si jednu nemilou věc: já mu asi před měsícem dala klíče od bytu, takže se asi nebude obtěžovat zvonit.

No...jasně, že se neobtěžoval.

A znovu se projevila moje debilita.

Já seděla na zemi zády ke dveřím...(asi poslední 4 hodiny. Bolel mě zadek)...a on uměl chodit neskutečně potichu. A nebo, což bylo daleko pravděpodobnější, jsem byla já neobvykle hluchá.