Let, pád a nebe

Kapitola 38.

Ahoj kámové,

Tak co Vánoce? Spokojenost? :D Já velká! Samé knížky! ^.^

A taška od AntonieVcerne, ještě jednou mooooc díky, je boží :D

A selfie tyč! :D díky emmushe ^.^

Sice už je 4. ledna, ale i tak! Šťastný nový rok, všem :D

Na obrázku Tess a Tom ^.^

Jo, normálně se mi podařilo najít fotku Niny Dobrev a Toma Hiddlestona pospolu. :D

No nejsou Cute? ^.^

Sekne mu to tam, Žirafákovi ^.^

Omlouvám se, dlouho nic nevyšlo, a popravdě...tahle kapitola je fakt o ničem a...hrozná. Pardon. Ale snad se nad nebohou Verushe slitujete :D

Mějte se hezky :D

So...

Doktor měl dost sklíčený výraz, díky čemuž mi Tom vedle mě nepřestával drtit ruku.

"No?" Začal Tom.

"Pane Hiddlestone, vaše..."

Tom chtěl doplnit snoubenka, ale to momentálně nebyla pravda. Bál se, že už to nebude pravda nikdy.

Když jsem viděla jeho výraz, trápení se s tím, co pro něj Tess vlastně je, doplnila jsem doktorovu větu sama.

"Snoubenka."

Doktor mi věnoval kratký pohled, jehož význam jsem nebyla schopna identifikovat a pak se obrátil zpět na Toma.

"Vaše snoubenka utrpěla vážné zranění, ..."

Stisk Tomovy ruky zesílil ještě víc.

"...budeme si ji tu muset nějakou chvíli nechat, ale...měla by být v pořádku."

Tomova ruka polevila a on si hlasitě oddechl. Ta úleva byla skoro hmatatelná.

"Je tu ale jedna věc, o které s vámi musím mluvit."

"Ano?"

"Řekla vám vaše snoubenka, že čeká dítě?"

"Ano, proč?"

"Slečna Donaldsonová čekala dvojčata, pane Hiddlestone. A jedno dítě...to bohužel nepřežilo. Moc mě to mrzí."

Tom se opět rozbrečel a já opět selhala. Utěšovat jsem neuměla, neměla jsem dar vždy říct něco vhodného, takže ani teď mě žadná slova nenapadala. Doktor však pokračoval.

"Vzhledem k tomu, čím si slečna Donaldsonová v minulosti prošla, jsme se rozhodli jí to prozatím neříkat. Vy jste podle všeho její nejbližší člověk, nejspíš ji znáte nejlépe. Prostě...myslel jsem, že byste nám mohl poradit, jak jí to říct."

"Jo. Děkuju, ehm...řeknu...řeknu jí to sám, díky. Můžu ji vidět?"

Doktor jen lehce přikývl. Tom se s ustaraným pohledem podíval na mě.

"Běž, počkám tu na tebe. Bude to dobrý, neboj." Řekla jsem mu.

Vlídně jsem se na něj usmála a sedla si zpět na sedadla podél zdi.

**Tess**

Už jsem byla nějakou chvíli vzhůru, ale nechtěla jsem otevírat oči. Ta tma byla to jediné, co mě dělilo od krutého světa. I když jsem nechtěla, stále jsem musela myslet na Thomase. Vzpomněla jsem si, jak si ke mně tehdy v parku přisedl. Jak za mnou běžel, když jsem před ním utekla a jak mi pak slíbil, že mi nikdy neublíží. Pomohl mi. Pomohl mi začít znovu žít, tak...opravdu bylo možné, že by mi celou dobu lhal? Nemohla jsem tomu věřit, to prostě....