Let, pád a nebe

Kapitola 15.

Když jsme přistáli v Paříži a dozvěděli jsme se, že tu budeme 2 dny, přičemž si budeme moct dělat co chceme...(víc Scott neřekl a popravdě víc mě v té chvíli ani nezajímalo)...jsem okamžitě vystartovala do bytu, vzala si peníze a odběhla jsem koupit ten dárek. Pak jsem šla do papírnictví, kde jsem koupila tlustou červenou mašli a běžela jsem přes město zpátky domů, abych to nachystala. Johnny se se mnou od našeho posledního setkání nebavil. A vyhýbal se mi. Mně to ale bylo jedno. Byl to můj přítel. Jedinej, kterýho jsem měla a nechtěla jsem o něj jen tak přijít. Chtěla jsem mu dárek donýst už dneska, pak mi ale došla jedna debilní věc. Já pořád nevěděla, kde bydlí. Už jsem se bála, že toho velkýho plyšovýho medvěda, co byl skoro tak velkej, jak já, budu muset vláčet do Kanady, ale rozhodla jsem se, že mu napíšu.

"Ahoj, muzes prosim ke me prijit? ... Je to dulezity. Prosim te."

I když jsem v to nedoufala, jako vždy okamžitě odepsal.

"Rys, stalo se neco?"

I když mi ta myšlenka na to, jak se bude bát, rvala srdce, nemohla jsem jinak. Dát mu toho medvěda byl můj poslední plán jak mu dokázat, že i tak můžeme být přátelé.

"Jo...prosim prijed."

"Hned sem tam."

Bylo to strašný, ale oddechla jsem si. Vzala jsem medvěda a posadila se na lavičku před dům.

Za pár minut se před mým bytem objevilo jeho auto.

Když z něj vylezl, bylo na něm vidět, že by mě nejraději zabil. Než se vůbec mohl pokusit na mě začít řvát ať už mu to nikdy nedělám a kdesi cosi, přiběhla jsem k němu a dala mu toho medvěda.

"Všechno nejlepší k narozeninám!!... A omlouvám se za tu zprávu. Nemluvil si se mnou a já nevím, kde bydlíš, takže to byla jediná možnost, jak ti ho dát."

Prvně jsem myslela, že ho zahodí a odjede nebo že udělá něco v tom smyslu, protože bych se tomu ani nedivila. Snažil se mi vyhýbat, aby si to v sobě mohl urovnat a tímhle bych to celý zhoršila. Ale pak se zasmál se slovy: "A pak, že se naučíš orientovat ve městě."

Byla jsem strašně šťastná. Uvědomila jsem si, že mi to rvalo srdce, když se mnou nemluvil.

"Díky."

"Není za co." odpověděla jsem. Objal mě. To mi taky šíleně chybělo.

"Už...budeme zase v pohodě?" zeptala jsem se s obavami v hlase.

"Jasně."

Johnny dal Udobřováka... (tak pojmenoval toho medvěda. Jde vidět, že ho pojmenovával on. Takhle debilní jméno já bych mu nikdy nedala)... do auta a šli jsme se projít. Jako obvykle jsme skončili v naší kavárně na kopečku. Když přišla servírka, Johnny nechal objednávání na mně.

"Jedno Latte, prosím."

"Dobře." řekla servírka a zapsala si to do svého bločku. "A pro pána?"

"Nic." odpověděla jsem.

"Vážně?"

"Jo, naprosto."

Servírka se nade mnou ušklíbla a odešla.

Johnny se dal do smíchu. "Ty si fakt neuvěřitelná!"