Let, pád a nebe

Kapitola 26.

Ahoj všichni! (#hrajusinaYouTubera)

Dneska jen jedna věc a to věnování.

Patří holce, která chtěla smazat svůj boží příběh (pokud jste fandové Toma Hiddlestona, stejně, jako já, běžte číst "Why Not ×{Tom Hiddleston}×" ) , ale naštěstí to neudělala. Tahle kapitola patří tobě terezaaaaaa, protože si byla moc moc statečná a znovu si začala psát. :D

Mějte se Lokiovsky,
Hoj! :)

Video: Loki crack #1. (Těch dílů je celkem 6, tak vám je sem dám postupně všechny.) Věřte mi...strašná prdel toto....

Obrázek: Grinch (pochopíte :D)

So...

Chlámala jsem se představě Leprikóna na silnici jestě hodně dlouhou dobu a protože si můj mozek nejspíš řekl, že se mu v mý hlavě nelíbí, ani jsem si nevšimla, že jsme dojeli k nemocnici.

Johnny vystoupil a obešel auto, aby mi otevřel. Z hlavy mi furt tekla krev, ale já to nevnímala, protože jsem byla zabraná do existenčně naprosto důležitýho problému a to do toho, že na čelním skle leží moucha a ta potřebuje doktora, jinak jí budu muset platit pohřeb, což zahrnuje i rakev a smoking do rakve. Plus bych musela obvolávat celou její rodinu, a říkat jim, že jejich milovaná moucha skončila na předním skle auta Johnnyho Deppa a že je mi to moc líto a že mi ta moucha bude chybět. Nevěděla jsem, jak se ta moucha jmenuje, tak jsem ji pojmenovala Kryšpín.

"Rys...vylez z toho auta."
Johnny se snažil zachovat klidnou tvář, ale ty moje kecy byly tak debilní, že se pomale každý dvě minuty rozesmál.

"Ale Kryšpín musí do nemocnice!" Křičela jsem, ale ze sedadla jsem slézt v plánu neměla.

Johnny si hlasitě povzdechl, vzal mě do náruče a odnesl mě do nemocniční budovy.

Došel k recepci, se mnou stále v náručí.

Za pultem stála ta čtyřicetiletá otravná babizna, která mě tenkrát nechtěla pustit za Tomem, když jsem za ním šla poprvé. Pohrdavě se na nás podívala, zvlášť na mě, protože jsem na ni koukala jak na idiota, jelikož já ji neviděla normálně, ale díky mému otřesu mozku nebo čemu jsem ji viděla jako Grinche.

"Ha há! Hele, Grinch!" Ukázala jsem na ni a popadl mě další záchvat smíchu.

Johnny mě ignoroval a ženě se za mé totálně retardované chování omluvil.

"Jí si nevšímejte, silně se uhodila do hlavy, už jí asi čtvrt hodinu teče dost silně krev a nepřestává to. Věřte mi, že se takhle normálně nechová, to ta hlava."

"Jasně." Řekla asi po minutě, protože nemohla uvěřit tomu, co vidí.

"Běžte do třetího patra, támhle u zdi si můžete půjčit vozík, abyste ji nemusel nosit. Na konci chodby, doktor Spancer, řekne vám, co a jak. Víc vám prozatím nepomůžu."

"Děkuju." Řekl Johnny.

Došel k protější zdi, kde stála řada vozíků pro invalidy a posadil mě do jednoho z nich. Když mě vezl kolem recepčního pultu, směr výtah, jěště jsem té ženě zamávala.

"Pá pá Grinchi."

Johnny se začal smát.

Doktor Spancer, nejspíš pětatřicetiletej chlápek se při prvním pohledu na mě zhrozil, protože krev mi tekla už tak dlouho, že jsem od ní byla od hlavy až k patě, ale když jsem začala jančit kvůli Kryšpínovi, co zůstal bez doktora trčet na předním skle, zasmál se.

Donutil mě, abych se posadila na lůžko uprostřed místnosti a začal mě uklidňovat, že Kryšpín bude v pořadku. Následně se s tazavým pohledem obrátil na Johnnyho, aby se zeptal, kdo Kryšpín je.

Johnny zakroutil hlavou a s povdechem odpověděl: "Moucha. Je rozmázlá na předním skle mýho auta a Rys ji chce zachránit."

"Aha."

Doktor mi ránu na hlavě vyčistil a následně zašil. 4 stehy.

"Zítra bude v pořadku, jen je trochu mimo, ale toho jste si asi všiml. Nechám si ji tu do rána, kdyby se něco dělo."

"Dobře. Takže...zítra už jí to bude zase myslet?"

"Stoprocentně."

"Díky bohu, myslel jsem si, že mě z ní klepne. Na jakým bude pokoji?"

"Hned vedle. Sice...si ten pacient zaplatil nadstandard, ale jednu noc to bude muset přežít, jinde na patře totiž není místo. Je to pokoj 314."

Sice kratší kapitola, ale brzo vyjde další. :) Já to tady prostě musela ukončit. :) Jen chci zmínit emmushe, jakožto autorku jména pro mouchu. Díky Em, moucha Kryšpín vzejde do dějin.

Ahoj :D