Let, pád a nebe

Kapitola 29.

Hi! (Už mi fakt docházej pozdravy)

Dnes začneme videem.

Už jsme v příběhu zažili retardovanou Rys a ve videu i retardovanýho Toma, ale...ještě jsme neviděli retardovanýho Johnnyho. Aby pak náhodou někoho nenapadlo si myslet, že je Johnny normální. (Není)

Takže, ve videu retard Johnny.

(Ano, je to ten s tím kloboučkem a puntíkovanou kravatou. Co na to říct? :D )

A čistě pro zajímavost, ta zrzka, před kterou se Johnny složí, je o miliardu let mladší Coinová z HG. :O

Ten film se jmenuje Benny a Joon a je fakt boží... :)

Děkuji Terezaaaaaa a Emmushe za komenty u 28. Kapitoly. :)

So...

O týden později:

Hiddlestona před dvěma dny pustili z nemocnice a tak jsme se slavnostně po příšerně dlouhé době opět přesunuli na Crimson peak.

Bylo to super, konečně jsme mohli opět začít točit a né se jen flákat doma, spát do jedenácti a celkově si užívat pařížského července. (Sarkasmus)

Jenže pak mi náš drahý režisér oznámil, že první scénu točím s Tomem. A schválně si typněte co. No...moje už tak dost chabá dobrá nálada umřela totálně.

Po tomto doslova skvostném zjištění jsem se s námahou a totální nechutí dobelhala do maskérny, kde jsem sebou sekla do křesla. První, co jsem uviděla v zrcadle přede mnou, byla ta strašná jizva a na chvilku mě postihl menší záchvat úzkosti.
"Jak chtěj tohle sakra zamaskovat?!"

O tři dny dříve

"Tak Clary,... koukneme se, co se nám to za ty čtyři dny stalo s tou ránou, jo?"

Seděla jsem na lehátku v mě tak známé ordinaci vedle pokoje 314. Johnny, jako moje psychická podpora stál opřenej u zdi, s pohledem, u kterýho bylo jistý, že se bojí, co z toho vyleze. Popravdě, bála jsem se taky. O můj vzhled mi tak nějak nikdy nešlo, ale když jsem si plně uvědomila, že možná budu mít celoživotní následek, jen proto, že jsem byla totální kráva a nepřipoutala se, bát jsem se začala.

Doktor Spancer se na mě nadějně usmál a opatrně mi začal sundávat tu posranou náplast. Proti mně bylo zrcadlo. Jak taky jinak, všude prostě musely bejt nasraný zrcadla, že jo...

Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem to vidět. Byla jsem schopna čelit realitě zkrze výrazy druhých, ale byla jsem moc velkej srab na to, abych realitě čelila přímo.

Na mysl mi vytanula písnička Heart of stone od Iko.

V duchu jsem si začala zpívat text refrénu.

...I can brave, I can brave...

Když jsem ucítila, že se ode mě náplast odlepila úplně, Spancer mi řekl, že už můžu oči otevřít. Bohužel to řekl dost smutným hlasem. Zamrazilo mě.

Automaticky jsem obrátila pohled na Johnnyho.

Otevřela jsem oči a koukla na něj.

Chytil mě za ruku a kleknul si proti mně. Odhodlala jsem se kouknout do zrcadla.

Jizva se táhla od kořínků vlasů, mířila k obočí, roztahovala se přes celý spánek a končila na začátku lícní kosti. Sečteno podtrženo, území od vlasů, celého spánku až prakticky po tvář zaplňovala obludná svraštělá kůže, které se dá s klidem přidělit přirovnání: "jako pěst na oko." Pak jsem zjistila, že ta jizva není jen dlouhá, ale byla taky dost roztažená do šírky. Na čele to byla jen taková čárka, ale u obočí se rozšířila a pak zaplňovala prostor od oka, až k uchu.