Let, pád a nebe

Kapitola 19.

Druhý den ráno jsem zavolala Gabrielle.

-"Ahoj Gabb, pojedem teda do tý nemocnice?"

-"jo, hned sem tam. Povyprávíš mi podrobnosti ze včera."

-"jo, neboj. Ale stejně se nic moc nedozvíš, nic se nedělo."

-"ale prosim tě"
....

Za 10 minut troubila Gabb před domem.

"Čau Ternerová."

"Zdar, ne, vole."

Nastoupila jsem do jejího minifára a zapla si pásy. Gab si sedla na místo řidiče.

"No?" Zeptala se.

"Co no?"

"No co se dělo?"

"Nic. Radši jeď."

Do nemocnice jsme dorazily asi za půl hodiny.

"Víš, kde leží?" Zeptala jsem se Gabrielle.

"Ne. Budeš se muset zeptat."

"Ty se mnou nejdeš?"

"Asi radši počkám tady. Tom bude moc rád, že tě uvidí. Já tam být nepotřebuju. Počkám na tebe. Buď tam jak dlouho chceš, stejně nemám co dělat."

"Ok. Dík"

Vešla jsem do přízemí nemocnice a zamířila k recepci. Za pultem stála asi čtyřicetiletá žena s ne zrovna dobrou náladou. Odkašlala jsem si, abych upoutala její pozornost.

"Áno?" Řekla nepřítomně.

"Dobrý den, mohla byste mi prosím říct, kde leží pan Hiddleston?"

Žena ke mně vzhlédla.

"A kdo si myslíte, že jste, že za ním chcete jít?"

"Já jsem jeho kamarádka. Točíme spolu. Ten film se jmenuje Crimson peak. Hraju Edith. Můžete si to najít."

"A vaše jméno?"

Odtušila jsem, že mi věřit nebude, tak jsem vytáhla občanku.

"Clarysa Ternerová." Dodala jsem.

Žena něco chvíli hledala na internetu a pak se zlostným výrazem ve tváři řekla:

"3. patro, pokoj 314."

"Děkuju."

Zaklepala jsem na dveře. Samozřejmě měl samostatný pokoj. Zaplatil si nadstandard. Z pokoje se ozvalo dále. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř.

"Clary....tebe jsem tu nečekal."

Měl evidentně radost. To mě potěšilo.

"Zdar simulante." Zazubila jsem se na něj a přisedla si na okraj jeho postele.

"Jak ti je?"

"Celkem dobře."

"Strašně mě to mrzí."

Trochu se mi nahrnuly slzy do očí.

"Clary, prosím nebreč. Kvůli mě vážně brečet nemusíš."

"Moc si nefandi." Pokusila jsem se odlehčit atmosféru. "Pro tebe bych svoje drahocenný slzy neronila. Něco mi jen spadlo do oka."

Zasmál se, ale pak zase zvážněl. "Ty s ním stejně budeš, že jo?"

Nechtěla jsem mu ještě přitížit, ale tohle musel pochopit. Nic mu do toho nebylo. Možná měl pravdu, ale mě na tom nezáleželo.

"Promiň Tome, ale jo."