Let, pád a nebe

Kapitola 23.

Čau přátelé mitgarďani! :D(Název pro obyvatele země z Thora.). Momentálně si sedím v učebně fyziky a čekám na naši Barbie úču a přemítám o nesmrtelnosti chrousta.
Proč Barbie úču? Furt chodí v růžovým. Ale vždycky mi zvedne náladu, protože pokaždý když vejde do třídy, nasadí Barbie úsměv a řekne: "Krásné ráno přeju". No koho by to nepotěšilo? Jenže potom, v další hodině, musíme čelit formátu, co by se dal s klidem nazvat "Umbridgeová nové generace." A s jistotou máte po náladě. A toť můj čtvrtek. Napište mi, jak se máte vy. Doufám, že skvěle. :D

V občance se mi stala taková příhoda a prostě ji sem nejde nenapsat. Bavili jsme se o ročníkových pracích a kámoška řekla, že já se chystám udělat práci o Johnnym a učitelka mi řekla, že je to debil, protože si udělal 2 děcka a pak zdrhnul za mladší ženskou. Chápete to? :D Jako neříkám, Johnny to fakt udělal, ale rozhodně byh nečekala, že mi to řekne snad stoletá učitelka... :D
Vaše Verushe :D

(P.S. v příloze song, co v příběhu zpívá Rys. Když tak se to jmenuje "House of cards" a zpívá Janet Devlin a na fotce opět Rys, protože jsem se vás minule zapomněla zeptat, co na ni říkáte, takže se ptám teď.: Může být? A nebo jste si ji představovali jinak? Dejte vědět :) Hezký víkend :D )

Ve skutečnosti je to Audrey Hollister. Kdo zná Selekci od Kiery Cass, tak je to ta holka z obálky knížky. :)

O týden později:

Vykoukla jsem z okna. Jako vždy seděl na křiklavě červeném zábradlí před domem, ale tentokrát poslouchal hudbu. Hádala jsem, že Kissáky.
Za hodinu měla dorazit Kath. Šíleně jsem se těšila. Z police jsem vzala nový, umělecky zabalený mobil pro ni.... (ne, jasně, že jsem ho nebalila já.)... a vyšla ven.

Johnny (ne)ladně seskočil ze zábradlí a políbil mě na přivítanou.

"Tak jak se těšíš, Ternerová?"

"Strašně moc!" Vykřikla jsem. Vzal si ode mě mobil pro Kath, protože v plánu bylo, že jí ho dá on.
Nasedli jsme do limuzíny, se kterou přijel, (opět řídil řidič) a vyrazili jsme na letiště.

"Počkej tady." Řekla jsem a namířila si to do letištní budovy. Do někoho jsem narazila.

"Ježiš, pardon" omluvila jsem se.

Johnny se mi u auta smál. Ukázala jsem na něj prostředníček, na což mi odpověděl stejnou reakcí a zmizela jsem v budově.
Z ničeho nic mi někdo vletěl do náruče.

"Clary! To snad neni možný!"

"Kath!" Do teď jsem si ani neuvědomovala, jak moc mi chyběla.

Kath mě sevřela a chvíli jsme tam jen tak stály v objetí.

"Jak to, že ses nechala obarvit?"

Zasmála jsem se. "Dlouhá historie. Všechno ti řeknu, ale nejdřív ti chci někoho představit."

"Ty někoho máš?!" Nadšeně vyjekla.

"Pšššš." napomenula jsem ji.

"Tak jo, nebo ne?"

"Jo." Zašeptala jsem.

Začala skákat radostí. Bylo jí 19, ale občas se chovala jak pětiletá. Bože, jak ona byla skvělá....

"Tak na co čekáš, seznam mě."

"Zavři oči." Odvětila jsem.

"Proč?"