Let, pád a nebe

Kapitola 44.

Ahoj!

Pamatujete, jak jsem vám u minulé kapitoly říkala, ať mě zabijete, protože má 3190 slov?

Měli jste to udělat, bo tahle má 4278.

Pekárková, jdi se zahrabat holka. :D

Omlouvám se za konec, je dost urychlený, ale to bych se dostala nad 5000 slov a to... e-é. :D

Kdo to přečte, máte nárok na Nobelovku. :D

Nebudu to zdržovat,

Mějte se hezky,

Verushe :D

so...

"Lindemannová pohni si laskavě!"

Seděla jsem ve svém autě a nervózně vytáčela motor.

V jejím bytě bylo otevřené okno, na ulici ticho, musela mě slyšet.

Měla jsem z toho, že u Tess ještě nejsem, poněkud depresi, protože jsem měla její svatební šaty, aby to Hiddlestona náhodou nelákalo a nezkoušel se na ně dívat.

A Gab neskutečně zdržovala.

ALE NESKUTEČNĚ MOC!

Když se snad po dvou stoletích konečně uráčila vyjít ven, dát si šaty a svou až nemožně velkou sbírku líčidel do kufru a nasednout do auta, ještě mě seřvala.

"Tak hele, já ji budu líčit, upravovat šaty a stíhám. Nespěcháme. Klídek. Hlavně klídek. Žádný prudký pohyby, jo?"

Svatba byla u Chrise. Proč ptáte se? No to je celkem jednoduché. Tess s Tomem mají tady v Paříži jen byt a i když jsme věděli, že je to prakticky nemožné, vzhledem k tomu, kolik mělo přijít lidí, aspoň jsme se snažili, aby ta svatba unikla novinářům, aby byla tajná, takže někde na veřejném místě být nemohla. A Chrisův pozemek se nabízel.

Už od rána byl shon. Já se měla až na místě seznámit s basistou a klavíristou, se kterými budu na Tessině svatbě hrát, (a po Tessině neskutečném přemlouvání budu muset hrát i Titannium), což mě doopravdy dost uvádělo do deprese, snažila jsem se šetřit hlasivky na zpěv, což bylo neskutečně těžké, vzhledem k tomu, že mrzlo a já ještě musela křičet na Gabrielle, musela jsem neustále hýbat prsty, aby mi nezmrzly a já na ty housle vůbec byla schopna zahrát a v neposlední řadě se strachovat, jak zvládnu svou úlohu svědka.

No, zatím mi to moc dobře nešlo.

A k tomu, abychom se ke Chrisovi dostali včas, zrovna moc nepřispívalo zcela ucpané město, které doslova překypovalo žlutou barvou taxíků, všudypřítomným pokřikováním lidí, co si chtěli taxi zavolat, bohatých investorů, manažerů a ředitelů firem, mužů v oblecích, co se proplétali mezi auty v hromadné koloně a na všechny strany se od nich linuly francouzské fráze pro omluvu za to, že se po té silnici vůbec motají a obyčejných lidí, co se prostě jen snažili dostat do práce nebo například zavést děti do školky.

"Do prdele! Zkurvený silnice!"

Vybuchla jsem vzteky a rukama začala mlátit do volantu, abych ten vztek ze sebe dostala.

Gabrielle se s klidem koukla na hodinky a pak zhodnotila situaci.

"Klid Clary. Stíháme to."

Navzdory mrazivému venkovnímu vzduchu jsem stáhla okénko, abych si aspoň trochu pročistila hlavu.