Let, pád a nebe

Kapitola 39.

Ahoj! :D

Dneska kratší kapča, něco kolem 1270 slov. :D

Zase romantika, poslední dobou jsem psala samý deprimující kapitoly a už mi chybělo psát, jakej je Johnny ňuňík. :D ^.^

Takže: kapča o ňuňatým Johnískovi. :D

Song: Ed Sheeran-Photograph.

Teď to poslouchám furt, ten song je boží a to video k tomu..aww. :D

Můžete si to třeba pustit ke čtení. :D

Mějte se hezky,

Verushe. ^.^

So...

Seděla jsem na střeše svého skrovného pařížského bytečku, co mi tak stědře nabídla škola.

Mobil jsem měla položený vedle sebe, doufajíc, že uslyším známý zvuk, jež ohlašuje příchozí sms.

Vylezla jsem nahoru proto, že dnes v noci zářily hvězdy a nejen, že to bylo velice vzácné, díky neskutečnému osvětlení celé Paříže, ale tak trochu bokem mi to připomínalo Johnnyho a to, jak mě před několika měsíci poprvé políbil. Ale popravdě, to taky nebyl skutečný důvod.

Pravý důvod toho, proč jsem díky své demenci a retardaci nejvyššího stupně riskovala svoje zdraví a lezla na střechu asi 7 pater nad zemí byl ten, že mi to neskutečně moc připomínalo tátu. Posledních pár dní se ve mně něco zvrtlo a já na něj nemohla přestat myslet. Začalo se mi po něm neskutečně stýskat a nemohla jsem se toho zbavit.

Když mi jako malé umřela zlatá rybka jménem Voldemort (radši se neptejte), několik dnů jsem kvůli tomu brečela. A táta mi tehdy řekl, že každičká duše, i ta, co mají zlaté rybky, někam odejde. Neví se, jestli do nebe nebo do pekla, ale každičká se na své cestě podepíše na noční oblohu a zanechá na ní svou hvězdu, aby na toho, komu ta duše patřila, jeho blízcí nezapomněli.

A i když to byla svým zbůsobem blbost, přesto to podle mého názoru byla nádherná teorie posmrtného života. A tak jsem si vylezla na tu střechu, abych se mohla kouknout na  hvězdy, na podpis tátovy duše, než s klidem odešel do nebe.

Bylo to víc, než naivní, ale doufala jsem v to, že mi od táty příjde esemeska. Dělal to tak pokaždý. Když odjel na služební cestu, každý večer mi napsal. Volat nechtěl, říkal, že bych se na něj pak dostatečně netěšila, když bych každý den slyšela jeho hlas.

Měl zvláštní pohled na svět.

Svůj stesk po něm jsem začala přisuzovat tomu, že jsem za posledních pár měsíců udělala tolik rozhodnutí. A on tu nebyl, aby mi řekl, jestli jsem se rozhodla správně. Nebyl tu, aby mi řekl, jestli jsem se správně zachovala k lidem, na které jsem byla hnusná, čímž jsem v první řadě myslela Toma, nebyl tu, aby mi řekl, jestli je normální, že se dvacetiletá holka zamiluje do padesátiletýho do nedávna ženatýho chlapa s dvěma dětma, nebyl tu, aby mi poradil, jestli Tess říct nebo neříct, že jí zemřelo miminko a v neposlední řadě tu nebyl, aby si se mnou jako každou sobotu pustil 'Finding neverland'.

Asi jsem se začínala chovat, jak malá, vždyť...je to už 8 let, co mou vlastní vinou zemřel, ale...prostě poslední dobou mi chyběl víc, než kdy dřív.

A tak se nemůžu přimět litovat toho, co jsem udělala. Vždyť by to mělo být vlastně dobře, ale...nepřišlo mi, že by to byl nějak wow nápad. Prostě...nic jinýho mě v tý chvíli nenapadlo.