Let, pád a nebe

Kapitola 6.

Jakmile jsem vystoupila z letadla, obklopila mě ta úžasná Pařížská energie.

V dálce jsem viděla Eiffelku a pak taky Víťězný oblouk.

Krása.

Podle instrukcí ze školy jsem se měla vydat po ulici le Lyon a pak přes Place de la Concorde a kolem Rue de l'Arbre až dojdu na ulici Rue de la Paix.

Bezva, byla jsem úplně v háji a za půl hodiny jsem měla být ve škole. (Clary, ty si fakt třída)

"Clary, hej!" někdo na mě zavolal.

Byl to Jakub a za ním se hnala Veronika. (Bezva)

"Clary, vážně nechceš někam zavést?" Zeptal se a doufal, že moje odpověď bude "ano".

Pravda byla, že jsem jeho pomoc potřebovala, jenže jsem s ním nechtěla strávit už ani chvíli. Kecy typu "Ty jsi tak krásná" jsem poslouchat fakt nechtěla. To mě točilo snad nejvíc. Jenže jsem neměla na výběr. Neměla jsem nejmenší šanci se ke škole dostat včas.

"No tak jo." řekla jsem nakonec. "Sama se k té škole asi nedohrabu."

"Super, tak kam to bude?"

"Bernieux."

"Ta je kousek, žádný problém." řekl a usmál se.

"To je hezké, ale já jít nehodlám."

Čekala jsem kdy se Veronika ozve. No, bylo to tu.

"Hele, to je dobrý, já si to najdu sama." řekla jsem, abych se vyhnula hádce.

"Clary, ne. Dovedu tě tam."

Pak se obrátil na Veroniku.

"Hele, nikdo neřekl, že musíš jít taky. Jdi domů, já pak přijdu."

"Fajn, tak si to s tou Clary užij."

Jakub se na ni nasupeně podíval, otočil se na podpadku, popadl mě za ruku a odtáhl mě pryč.

Za pár minut jsme dorazili ke škole.

"Tak jsme tady." řekl Jakub a zasmál se.

"Děkuju moc."

"Tak ať se ti daří, Clary."

"Jo, dík, ahoj."

"Ahoj."

Škola byla obrovská. Ředitelna se schovávala ve třetím patře.

Zaklepala jsem na dveře a po vyzvání jsem vešla dovnitř. Ředitelna byla poměrně malá, s obrovskou spoustou papírů položených všude, kde se dalo.

Bohužel jsem byla nucena použít svoji francouzštinu.

"Dobrý den pane řediteli, jmenuji se Clarysa Ternerová, přijela jsem z Brooklynu na stáž a...."

"Ano, ano, už vás čekáme, slečno Ternerová, pojďte dál."

Ředitel byl poměrně mladý, bylo mu kolem třiceti. I když se obávám, že třicet a výš, než níž.

"Takže, tady máte rozvrh. Půjdete do druhého patra, třída 4.K. Nahlásíte se profesorce a zařadíte se do vyučování. Přidělili jsme vám byt. Tady máte klíče. Je dva bloky odsud. Zítra ještě půjdete do školy, ale s tím, že jenom na dvě hodiny. Potom pro vás přijde jeden z vašich hereckých kolegů a dostavíte se na první natáčecí den. Nemusíte se bát, zítra to bude hlavně o seznamování, asi si vás vyzkouší, jak hrajete v jistých situacích a dostanete scénář. Teď vás poprosím, abyste vyplnila tento formulář."

"Děkuju." To bylo to jediné, na co jsem se v tu chvíli zmohla. Bylo to na mě moc informací. Sedla jsem si do křesla v rohu u mahagonového konferenčního stolku, položila jsem si na něj formulář a dala se do vyplňování:

1; jméno: Clarysa
2; příjmení: Ternerová
3; věk: 19
...

Vyplněný formulář jsem podala řediteli, a šla do 4.K.
Našla jsem ji asi po patnácti minutách ( si fakt třída, Clar...) zaklepala jsem a vešla dovnitř.

"Dobrý den paní profesorko..."

"Jo, jo, to si nechte od cesty. Vím, kdo jste. Už na vás čekám. Posaďte se."

zdá se mi to, nebo mají Francouzi zvyk skákat lidem do řeči?

Posadila jsem se vedle červenovlasé holky. Byla docela hezká. Velmi bílá pleť, vážná tvář...

Dívka na mě pohlédla, ale naštěstí ne opovrženě.

"Ahoj, jsem Janette, ty?"

Měla opravdu výrazný přízvuk, takže jsem jí zpočátku nerozuměla, ale pochopila jsem, na co se ptá.

"Clary. Hezký jméno."

"Merci. Tvoje taky. Je na něm vidět, že jsi z USA."

(Co tím sakra myslí?)

Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem se jenom usmála.

"Slečno Ternerová, na jaké hrajete nástroje?" Zeptala se mě profesorka.

"Klavír a housle." Odpověděla jsem, ale vynechala kytaru, protože k té jsem neměla tak dobrý vztah.

"Výborně. O přestávce půjdete se mnou, a zahrajete mi."

Trochu mě to překvapilo, ale nezbylo, než jednoduše dělat vše, co mi řeknou.

Po hodině ihned vstala od stolu a ani mi nepřipomenula, že mám jít taky, takže jsem ve třídě nechala věci a rychle vyrazila za ní. Doufala jsem, že tam pak ještě budou.

Ukázalo se, že hudebka tu není hudebka jako u nás na staré škole, protože je rozdělená na zpěv a hru na nástroj.

Prošly jsme asi tisícovkou chodeb, než jsme došly do "nástrojové" učebny. Byla obrovská. Vepředu bylo obrovské kino plátno a na zdech gramofonové desky místo obrazů. Mezi mimi visely fotky snad všech skupin a zpěváků na světě. Okamžitě jsem očima začala hledat AC/DC, Black Sabbath, a Metallicu. Když jsem je našla, byla jsem víc než spokojená. Říkala jsem si, že se mi ta škola začíná celkem líbit. Prošly jsme celou tou třídou a došly jsme do snad ještě většího kabinetu, kde byly nástroje doslova pro celý orchestr se vším všudy. A od každého nástroje snad 5 kusů.

Neskutečně epicky boží!!!

Učitelka se párkrát rozhlédla a pak popadla staré, odřené housle. Super, láska k nástrojům je tu vidět. haha.

"Na, vezmi si to a jdi do třídy. Zatím si vyber, co mi zahraješ. Cokoli chceš." řekla a přitom mě postrkovala ze dveří.

Došla jsem dozadu ke klavíru a rozehrála se pár jednoduchými skladbami. V tom, co jí zahraju, jsem měla celkem jasno. Jedinou písničku, co jsem si od smrti táty na housle hrála byla ta, kterou ode mě táta slyšel nejraději.

Titanium.

"Tak, co to bude?" Zeptala se a sedla si na klavírní stoličku. Usmála se.

Krátce jsem zaváhala, ale pak jsem se nadechla, zavřela oči a poprvé opatrně přejela smyčcem po strunách. Pak už nebylo nic. Zase jsem unikla do jiného světa.