Let, pád a nebe

Kapitola 7.

Ahoj, je tu další část. :D Tohle "slovo autora" nebo jak to nazvat, jsem ještě u žádný kapitoly nepsala, ale po "doporučení" s tím začnu. Jelikož jsem ale fakt strašnej zapomnětlivec a lenoch, nevím, jestli se mi bude chtít psát to všude. Slibuju ale, že se budu snažit. Doufám, že se vám zatím příběh líbí a děkuju za každý shlídnutí, like, komentář i sdílení. Tak zatím ahoj :))

_-----------------------------------------------

Dohrála jsem poslední tón a pomale otevřela oči. Fakt se mi nechtělo opět čelit realitě, ale byla jsem zvyklá čelit svým problémům se ctí. Bohužel, první věc, která se mi v "realitě" naskytla, byl pohled na profesorku Jaquenesovou.

Koukala na mě, jak kdybych byla Avatar a šmoula dohromady a pak konečně spustila:
"Slečno Ternerová, jsem velice mile překvapena. Pro hru máte cit, což bývá velmi často spojeno s nějakou zkušeností a dost často s negativní. Máte nějakou takovouhle zkušenost?"

"Ano. Když mi bylo 12, umřel mi táta. S matkou moc vztah nemáme, protože mě vychoval a jeho smrt mě dost..... bolela."

"To je mi líto. Mohu se zeptat, co se vašemu otci přihodilo?"

"Jo, jasně, ehm... někdo ho zabil."

Fakt na ní bylo vidět, že ji to mrzí. Dál se nevyptávala, za což jsem jí byla moc vděčná. To poslední, co jsem potřebovala bylo, abych se před ní sesypala a musela podstupovat to trapný odvedení k sekretářce a potom výslech a zpověď v jednom u nějaký podělaný školní psycholožky.

"Claryso, chtěla by si hrát první housle v našem školním orchestru?"

Nevěřícně jsem na ni koukala. "Panebože, to by bylo skvělý!"

Pak jsem si uvědomila jednu věc. "Ale bohužel nemám housle, nechala jsem je doma v Brooklynu a na nové momentálně nemám peníze."

"To vůbec nevadí. Nábor studentů je až za rok, a věřím, že do té  doby seženete alespoň ohrané housle.  Z vlastní zkušenosti vím, že na půjčené housle a ještě k tomu v tak dezolátním stavu jako jsou tyhle se hraje dost příšerně, ale do té doby to budete muset vydržet. Tak co, berete to?"

"Ano!" Skoro jsem to vykřikla. V ten moment jsem byla vážně šťastná.

"A mimochodem Claryso, jste jedna z nejlepších hráček na škole." A s tím vyšla ze třídy.

Odnesla jsem housle do kabinetu a zamkla jsem ho. Klíče jsem pověsila na háček, ze kterého je předtím brala Jaquenesová a vyšla ze třídy. Zamířila jsem do 4.K vzít si věci a poté jsem se odebrala do učebny, kde jsme měli další hodinu - francouzštinu.

Jak se dalo čekat, ve francouzštině jsem nevynikala. V mluvení ano, ale gramatika - ani ťuk.

Učitelka mi doporučila doučování. Musela jsem ho přijmout, protože s takovou bych propadla. Všimla jsem si, že byla ve třídě dvojčata, kterým francouzština nešla stejně, jako mně.

O jedné přestávce jsem za nimi zašla. Byli pořád spolu. Bratr nejspíš chránil sestru. Nevím. Byli divní, ale nechtěla jsem na doučko chodit sama a tak jsem se rozhodla, že se s nimi alespoň pokusím spřátelit.

Přišla jsem k jejich lavici.

"Ahoj, jsem Clary."ach, jak originální.

Kluk se na mě ani nepodíval, ale holka zareagovala.

"Čau. Jsem Elise a to je můj bratr Josh."

"Všimla jsem si, že jste na tom s francouzštinou stejně mizerně, jako já, tak... Budem na doučko chodit spolu?"

Nečekaně odpověděl Josh. "Dobře."

"Fajn, tak... Čtvrrek 14:00?"

"OK." Řekla Elise a usmála se.

Šla jsem si sednout zpátky do lavice. Zazvonilo. Měli jsme mít matiku. Evidentně i Paříž je místo, kde vyučují předmět ďáblů. Otočila jsem se směrem k tabuli a v tichosti čekala, až přijde vyučující.