Let, pád a nebe

kapitola 42.

Ahoj! :D

Dneska kapča jak Brno, nějakých 2040 slov. Veroniko pls.

Omlouvám se za ten konec, je fakt na hovno, ale mě nenapadalo, jak to zakončit. Pardon. :D

Fotka: Prostě...fotka :D

Video: Janet Devlin: Friday I'm in love. V příběhu zpívá Rys. :D

Kdyby tam byly pravopisné chyby, tak si toho nevšímejte, mně už se to po miliontý nechtělo číst. :D

Mějte se hezky,
Verushe ^.^

O měsíc později.

Nedávno jsem jen tak uklízela byt a přitom jsem našla pod postelí kufr, se kterým jsem přijela z Brooklynu.

To, co jsem v něm našla, mě samotnou zaskočilo.

Vytáhla jsem je z kufru ven a chvíli jsem si s nimi jen tak pohrávala v ruce, abych přišla na to, co proboha předcházelo tomu, že jsem je v tom kufru našla.

"Proč sis Ternerová, proč sis do prdele brala baletní špičky?!"

Ó můj bože!

Ternerová, takový tele a něco tak ladného a úchvatného, jako je balet?!

To přece nejde!

No, máte pravdu, nejde, ale i tak.

Nevím, jestli si na to pamatujete, ale jednou jsem vám říkala, že jsem chodila na uměleckou školu a tam jsme dost často měli právě balet. I jako malá jsem na něj chodila.

Vždycky jsem ty baletky obdivovala. Pro tu bolest, co musí vytrpět.

Vždycky jsem se jim chtěla vyrovnat. Což byl důvod, proč jsem na hodiny baletu chodila ráda.

Ale...po několika letech jsem s tím musela seknout, protože jak víme, jsem značně neohrabaný tvor.

Láska k baletu a obecně k tanci mi však zůstala.

Vlasy jsem si stáhla do ledabylého nic moc culíku, vzala na sebe volné tričko s obrázkem Stitche z pohádky 'Lillo & Stitch' od Disney, šedé, nevýrazné legíny a pracně jsem si nasadila špičky.

Jako bych se vrátila do mého raného mládí.

Stoupla jsem si na chodbu před zrcadlo, vedle kterého jsem na černém stojanu měla postavené housle od Johnnyho a několika baletními pozicemi jsem se protáhla. Teda...aspoň jsem se o to pokusila.

Po levé straně bylo okno, které naštěstí vedlo do zdi, takže mě nikdo nemohl pozorovat. Vtip byl v tom, že jsem samozřejmě neměla baletní tyč a tak jsem použila okenní parapet, co byl zhruba stejně vysoko.

Moje ohebnost utrpěla značné ztráty, ale pořád to nebylo až tak zlé.

Jednu nohu jsem si opřela o parapet, rukama se chytila zespodu za stehno a hlavu i s tělem jsem se snažila na nohu jakoby položit.

Docela se mi to povedlo.

Totéž jsem provedla s druhou nohou.

Pak jsem se rozhodla, že vyzkouším provaz.

Taky celkem úspěch.

Byla jsem tak rozradostněná tím, že až takový dřevo nejsem, že jsem to samozřejmě opět celé posrala.

Stoupla jsem si na špičky, tak jak to dělají baletky, odrazila se a vyskočila, abych 'v druhém kole' mohla udělat piruletu, jenže jsem si já dement nerozcvičila kotníky a když jsem svou plnou vahou dopadla zpátky na špičku, v kotníku na levé noze mi neslutečně křuplo, já zařvala bolestí a v ten moment jsem se válela po zemi.