Let, pád a nebe

Kapitola 5.

Letadlo odstartovalo. Opřela jsem se a přemýšlela o svém budoucím životě.

Co Jane? Co chudák Kath? Co když mě vykopnou? Co až stáž skončí?

Jedna otázka mě ale hlodala nejvíc: Kdyby tu byl táta, byl by rád?

Když umřel, vzpamatovávala jsem se z toho rok. Pak jsem si řekla, že už nikdy nebudu brečet, protože on by si to nepřal. A teď, když jsem učinila takovéhle rozhodnutí, se to ve mně všechno nakupilo. Nemohla sem si pomoct a prostě nechala slzám volný průchod.

"Co se ti stalo?"

U mého sedadla stál kluk, asi v mém věku. Na něco se mě ptal, ale já mu nerozumněla.

"Excuse me, I don't understand." řekla jsem.

Ten kluk zřejmě pochopil, co mu říkám, a tak tu otázku zopakoval anglicky.

"Ptal jsem se, co se ti stalo"' řekl a usmál se.

"Aha, promiň, ehm nic mi není, jen.... vzpomínka."

Přisedl si ke mně a začal: "Jo, asi ti rozumím, rodiče mě týrali a tak mě adoptovali mí současní rodiče Emily a Charlie. Letím za nimi na návštěvu do Paříže, protože má mamka narozky." Absolutně jsem nevěděla,proč mi to jako říká? Chce, abych mu řekla: Aha, to mě mrzí? Ne. to určitě. Protože ale bylo ticho, nezbylo, než mu říct, proč jsem brečela.

"No, když mi bylo 12, tak tátu někdo zastřelil. Táta mě vlastně vychoval, máma na mě srala, takže mě to dost vzalo."

Taky mi nic neřekl. Aspoň, že tak.

"Je skvělý, že jedeš do Paříže, já tam jedu taky." řekla jsem.

"Fakt? Super, tak aspoň budu mít s kým sedět. Promiň, ještě jsem se ti nepředstavil, já jsem Jakub."

"Clary. Ty asi nebudeš z Brooklynu, co?"

"No, pocházím z České republiky, ale teď v Brooklynu žiju."

"Fakt? Moje kámoška Kath jela do Česka na stáž."

"Jo, to celkem chápu. V Česku jde každá stáž sama."

Začali jsme se smát.

"A co vlastně holka jako ty, podotýkám sama, jede dělat do tak romantického místa, jako je Paříž?"

Zasmála jsem se. "No, víš, já s Kath chodím do školy a dostaly jsme tuhle možnost na stáž. Ji poslali do Český Republiky a mě do Francie. Konec příběhu."

Kývnul hlavou.

"Jackobe, hledám tě po celém letadle."

K našim sedadlům přišla nějaká holka. Mluvila česky, takže jsem jí nerozuměla, ale očividně znala Jakuba.

"Promiň Verčo, hledal jsem místa a našel jsem tady brečící Clary. Chtěl jsem jí pomoct a zakecali jsme se."

"Super." řekla a hodila na mě nenávistný pohled.

"Clary, tohle je Verča, moje sestra. Je to dcera Emily a Charlieho." Představil nás.

"Ahoj." řekla jsem a usmála se na ni.

Podívala se na mě, jak na nějakýho krypla a otočila se zpět k Jakubovi.

"Hodláš tu sedět i nadále nebo se laskavě přidáš ke mně?"

"Promiň, ale zůstanu. Fakt nechápu, co ti přelítlo přes nos."

Mezitím co vedli tento (ne)zajímavý rozhovor, říkala jsem si, co má ta holka za problém.

"Myslí si, že jí chci sbalit bráchu? Jo, Jakub vypadal v poho, ale když bych nad tím měla uvažovat, nebyl můj typ. jenže, můj typ nebyl absolutně nikdo. Jakuba bych v poho brala jako bráchu."

Najednou mě z mých úvah Jakub probral.

"...haló, vnímáš?"

"Cože? Jo vnímám, co si říkal?"

"Říkal jsem, že se omlouvám za svou sestru. Občas pořádně žárlí a asi jí to zrovna chytlo."

"Ale to nic, v pohodě."

Všimla jsem si časopisů v síti na sedadle. Jeden jsem si vzala a začala si číst. Bylo to vydání britského časopisu "Okay" a jeho hlavní téma bylo královská rodina. A zas ty myšlenky.

"William a Kate. Klasika. A žili spolu šťastně až do smrti. Na tuhle slaďoučkou kravinu jsem nikdy nevěřila a rozhodně nezačnu. V životě prostě žádný šťastně až na věky není."

Byla jsem do těch myšlenek zase tak zabraná, že jsem si ani nevšimla, že se na mě Jakub nějak dlouho díval.

Uplynula dlouhá doba, než jsem si toho všimla. No jo no, já.
Podívala jsem se na něj s tázavým pohledem v očích a čekala jsem, co z něj vypadne.

"Promiň, já jen.... si krásná, a já se rád dívám na krásný lidi."

Nevěřila jsem tomu, co slyším. Myslel to vážně? Protože mu to fakt nevyšlo. On vážně citoval Augusta Waterse? Vážně?

"Co? Hele, dobrej vtip, fakt."

"Clary, to nebyl vtip." řekl vážně.

"Tak.... ach jo.... Četl si "Fault in our stars" od Johna Greena?"

"Ségra to četla, proč?"

"No, byl tam kluk, Augustus Waters a holka jménem Hazel a on jí řekl přesně to, co si řekl ty mně."

"Aha, no... To jsem nevěděl."

Tohle mě fakt nasralo. Bylo celkem evidentní, že to znal, tak proč sakra nepřiznal barvu? Na to jsem neměla nervy.

"Jakube, víš co, za chvíli přistáváme, asi se půjdu kouknout dopředu na mapu Francie."

"Clary počkej, Francii znám, můžu tě dovést, kam budeš potřebovat."

Fakt mě nenapadalo, co mu na to říct.

"To je dobrý, dík, ale musím si to zažít. Jinak se nezorientuju nikdy."

Přesedla jsem si úplně dopředu letadla tak, aby na mě neviděl a zapla jsem si písničky. "Uklidňující hudba", takže Mettalica. Tímhle stylem jsem strávila posledních 13 minut letu. A bylo to tu - přistání. V duchu jsem uzavřela celý svůj dosavadní život do jedné kapitoly. Teď začnu psát kapitolu novou, a tentokrát bude tisíckrát lepší.