call me daddy » h.s.

31.

Když jsme přijeli domů tak jsem se zamkla v ložnici a začala balit dárky, jenomže on by to nebyl Harry kdyby se do toho pokoje pořád nedobýval. Choval se jako malý.

Teď sedíme u stolu a večeříme.

"Zlato?" ozval se.

"Hmm?" zamumlala jsem s plnou pusou.

"Víš asi je pozdě ti o tom říkat, ale každý rok sem jezdí po Vánocích moje matka s otcem."

"To je fajn ne?" začali se mi hlavou honit myšlenky typu co si o mě budou myslet. Možná, že jsem moc mladá.

"No jo."

"Proč jsi mi to neřekl dřív?"

"Nevim asi jsem na to zapomněl."
"Aha."

"Nevadí ti to, že ne?"

"Proč by mi to mělo vadit? Ráda je poznám." usmála jsem se a dal pokračovala v jídle.

"Dobře."

Když jsme dojedli tak jsem umyla všechno nádobí,šla se osprchovat a lehnou si do postele k Harrymu.

"Ty se nepůjdeš osprchovat?"

"Byl jsem tam ráno." nic jsem nestihla říct protože se přehoupl nade mě a začal mě líbat. Věděla jsem co bude následovat. Bála jsem se .Nechci znovu prožít to co minule.

Harry mi začal vyhrnovat tričko.

"Já se bojím." vydala jsem ze sebe.

Nechal toho.

Byla jsem na sebe hrozně naštvaná. Zvedla jsem se z postele a šla do obýváku. Sedla jsem si na gauč a přemýšlela.

Co se se mnou sakra děje? Přijde mi že jsem za tu dobu co jsem s Harrym hrozně rychle dospěla. V 16ti letech bych měla někde s nějakou partou lítat po clubech a nelegálně pít alkohol. Užívat si života. Jenže já už stihla přijít o mámu i o dítě. No vlastně i o tátu, kterého jsem nikdy nepoznala. Vždyť to není fér.

Vzpomínala jsem na Vánoce když jsem byla malá a nejen na Vánoce ale na spoustu dalších dní.

Přitáhla jsem si nohy k tělu a začala jsem hystericky brečet. Jenže to už jsem nechtěla. Nechtěla jsem znovu obnovovat tu díru do které jsem padala pořád dokola. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím jaké by to bylo kdyby.

Jenže moje tělo, moje pocity a to ostatní mi to neumožňovalo. Jako kdyby se vyžívali v tom když jsem na dně. Jako kdyby to byla jejich potrava a oni měli pořád hlad. Jako kdyby byli proti mě.

Slyšela jsem hlasy a kroky ale absolutně jsem to nevnímala.

Soustředila jsem se vlastně na to na co jsem nechtěla. Bylo to přes mojí vůli. Nechtěla jsem to, ale jako bych to potřebovala. Ztrácela jsem se sama v sobě.

Cítila jsem paže které se okolo mě silně obmotali a začali se mnou houpat ze strany na stranu. Cítila jsem polibky, které mi sázel do vlasů. Po dlouhé době jsem se cítila v bezpečí. Ale v tom opravdovém bezpečí.

Nic neříkal, byla jsem za to ráda. Absolutně jsem nebyla schopna mluvit.

"Pšššt." natiskla jsem se na něho ještě víc.

Vzal mě do náruče a někam se mnou šel.

Po chvilce mě pokládal na matraci. Byli jsme v ložnici. Nechal rozsvícenou jen malou lampičku a znovu si mě k sobě přitáhl.

"Chceš o tom mluvit?" zašeptal. Jen jsem kývla hlavou na nesouhlas.

Začala jsem zavírat oči a usnula jsem.

Harry

Ničí mě ten pohled na ní. Je to jako kdyby pokaždé když brečí jí někdo vzal kousek jí a už jí ho nikdy nevrátil. Představte si, že máte nějakou osobu kterou milujete tak moc že to není možné a ona vám mizí před očima. Ne fyzicky ale prostě víte a vidíte že už to není jako na začátku. A toho se nejvíce bojím. Že jednoho dne si uvědomí, že jsem na ní starý, že se mnou akorát ztrácela čas.

Zhasl jsem lampičku a snažil se usnout.