call me daddy » h.s.

61.

Ráno jsem se probudila asi v deset. Pořád mi bylo špatně. Spíš hůř. Měla jsem příšerný hlad, zkoušela jsem si dát jen obyčejný rohlík, ale taky skončil v záchodě.

Harry mi nechal papírek, že musel nutně do práce a, že ho moc mrzí že nemůže být doma. Prý se vrátí co nejdřív. Na druhou stranu jsem ráda, že tu není,aspoň nemusím předstírat, že je mi dobře.

Vzala jsem si prášky a polkla je. Bylo to snad jediné co moje tělo přijme. Všechno ostatní šlo ven.

Když jsem se šla opláchnout, opravdu jsem se lekla při pohledu do zrcadla. Takhle jsem nikdy nevypadala. Úplně bílá, neměla jsem žádnou barvu. Moje oči nebyli moje oči. Taky se mi hrozně klepali ruce. Nevím co se se mnou děje.

"Sakra!" bouchla jsem do umyvadla. Sykla jsem bolestí.

Potřebovala jsem sprchu. Akutně. Vysvlékla jsem se z oblečení a znovu se pozorovala v zrcadle. Byla jsem hubenější. Byli mi vidět žebra. Byl to strašný pohled.

Rychle jsem se osprchovala a oblékla si jen tričko a kalhotky. Zalezla jsem do postele a jen tak tam ležela jako mrtvola.

-

Probudilo mě vyzvánění mého mobilu.

*Halo?* můj hlas byl tichý.

*Ahoj, jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku.* Nejsem v pořádku Harry.

*Jo, je mi trochu líp.*

*Budu doma za chvilku, ještě vyřídím pár papírů a jsem u tebe ano?*

*Dobře.*

*Počkej na mě.*

*Počkám.*

*Miluju tě, ahoj.*

*Ah-*

Musela jsem to rychle típnout. Zase se mi chtělo zvracet. Nechápu, že mám ještě co zvracet. Jsem prázdná. Doslova.

Doběhla jsem k záchodu, vyzvracela všechno co šlo a pak jsem viděla jen tmu.

-

"Sakra! Vzbuď se, Nicol prosím." začínala jsem vnímat.

"Je mi hrozně špatně, prosím. Dej mi něco na tu bolest. Už to nevydržím." byla jsem tak tichá. Myslela jsem, že je se mnou konec.

"Pojedeme do nemocnice, okamžitě." vzal mě do náručí a někam se mnou šel. Natáhl na mě kalhoty a zabalil mě do deky. Podle mrazu jsem poznala že jsme venku.

"Já to sakra nevydržím."

"Klid, zvládneš to. Hlavně nespi."

"Příšerně mě bolí břicho, točí se mi hlava. Harry prosím. Udělej s tím něco." začala jsem brečet.

-

Probudila jsem se v bílé místnosti. Nikdo tu se mnou nebyl. Všude byli jen přístroje a slyšela jsem pípání. Nemocnice.

Všechno mě bolelo. Měla jsem sucho v krku.

Do pokoje vešla sestřička.

"Už se vzbudila." říkala někomu. Nevím kdo to byl.

"Chci jít za ní." slyšela jsem z chodby.

"Nemůžete za ní."

"Proč ne?"

Přišel doktor.

"Jak se cítíte?"

"H - hrozně." nebyla jsem skoro schopná mluvit. Dál už jsem to co říkal nevnímala.

"Můžu jít sakra za ní?" myslím, že to byl Harry.

"Na dvě minuty."

"Nicol co se stalo? Málem mě trefilo z toho jak si tam ležela. Mám o tebe strach."

"Pro - promiň.." šeptla jsem. Na nic jiného jsem se nezmohla.

"Nemůžeš za to. Co se s tebou děje?" kdybych tohle věděla.

"Nevím."

"Už by jste měl jít." vložila se do toho sestřička.

"Musím jít. Zítra přijdu." dal mi pusu na čelo.¨

"Ahoj."

"Miluju tě." odvrátila jsem zrak k oknu a usnula jsem.