call me daddy » h.s.

63.

"Vůbec si se nezměnil." řekl táta.

"Ty taky ne."

"Jak si se měl?"

"No - celkem to šlo, ale teď se to na nic."

"Kvůli Amandě?" ne.

"Už s ní nejsem."

"Proč ne? Byla to milá slečna."

"Ona - ona odešla."

"Kam?"

"Prostě měla autonehodu a - a nepřežila to."

"Cože? Ví o tom Anne? Bude jí to mrzet."

"Jí to bylo jedno."

"Vůbec nic mi neřekla."

"A ty se divíš? Ona vždycky měla radši Trevora."

"To není pravda, akorát neumí občas vyjadřovat svoje city."

"Já vím svoje."

"No a říkal si že teď někoho máš."

"Mám, jmenuje se Nicol."

"Hezké jméno."

"Jo."

"Jak vypadá?" zvedl jsem se z křesla a vzal do ruky fotku v rámečku kterou jsem mu podal.

"Tady."

"Kolik jí je? Vypadá mladě, hodně."

"Nechci aby sis o mě myslel ně-"

"Harry, věk je jen číslo. Hlavní je aby jste si rozuměli. Já jsem taky o víc jak 8 let straší než tvá máma."

"Bude jí 17."

"Je hezká."

"Jo to je." zamumlal jsem.

"To ona je v nemocnici?"

"Jo. Je to s ní špatné."

"To je mi líto. Co se s ní stalo?"

"Je to dlouhé na vysvětlování, prostě její tělo nechce přijímat potravu. Napřed to bylo jen to že chodila zvracet, potom jsem jí našel v koupelně jak - jak leží na zemi a nehýbe se. Odvezl jsem jí do nemocnice, už tam je dva dny."

"Mohl bych jí vidět?"

"Do pokoje nás už nepustí, jedině přes sklo."

"To nevadí. Chtěl bych jí vidět."

"Dobře."

-

Přijeli jsme tam a došli jsme k jejímu pokoji.

Spala.

"Tady." ukázal jsem mu kam má jít.

"Je vždy tak bledá?"

"Ne, teď vypadá úplně jinak, ale pořád je krásná."

"To ano."

"Musí jí to bolet, říkala že by radši umřela než aby snášela tu bolest."

"Bude v pořádku, doktoři toho dokážou hodně. Uvidíš, za pár dní, možná týdnů bude v pohodě."

"Doufám v to, nevím co bych bez ní dělal."

"Je vidět že jsi hodně zamilovaný."

"To jsem."

Pořád jsem na ní koukal.

Probouzela se.

"Probudila se." oznámil jsem otci.

Všimla se nás. Jen pohnula hlavou,její výraz napovídal k tomu, že jí to všechno bolí. Tak moc si přeju aby byla v pořádku.

Nicol

Probudila jsem se, protože mě příšerně rozbolela hlava. Chtěla jsem zavolat sestřičku, ale ani a to jsem se nezmohla.

Podívala jsem se jiným směrem.

Za průhlednou stěnou stál Harry a nějaký muž. Byla jsem hrozně ráda, že je tu znovu. Myslím, že už ho sem nepustí, ale aspoň je tady.

Chtěla jsem se usmát, snažila jsem se o to ale nevím jestli to tak vypadalo.

Znovu začala ta příšerná bolet v břiše. Když to Harry zaregistroval někam běžel, hádám že pro doktora, protože sem za chvíli vtrhla sestra a doktor.

"Co se děje?!" řekl doktor. To kdybych věděla!

"Strašně to bolí sakra!"

Ta bolest neustupovala. Sestra mi něco píchla a pak už jsem nic nevnímala.

-

Probudila jsem se v jiném pokoji než obvykle.Ale pořád tady byli ty příšerné pípací přístroje.

"Jak se cítíte?" až teď jsem zaregistrovala doktora.

"Nevím. Všechno mě bolí."

"Mám dobrou zprávu, do pár dnů by se to mělo všechno zlepšit. Jen nebudete moct pár týdnů chodit, bude vás to bolet."

"Budu moct jíst?"

"Tady v nemocnici dostáváte jídlo tou hadičkou na kterou jste napojena. Než vás pustíme domů, předepíšu vám jídelníček se kterým by jste to měla všechno dohnat. Podle informací které jsem dostal, jste zhubla přes 7 kilo. A to jen za tři dny.To není moc dobré."

"Na jídlo nemám ani pomyšlení."

"Za pár dní to budete cítit jinak. Váš přítel by se za vámi chtěl podívat, může dál nebo chcete být sama?"

"Ať sem přijde."

"Nicol." vešel do pokoje Harry. Měl zarudlé oči. Plakal.