call me daddy » h.s.

67.

Harry

Uběhlo asi šest dní.

Já nevím, ale za tu dobu jsem si pár věcí uvědomil. Třeba to kolik mi je. Je mi 32 a mám někoho komu bude 17. Někdy si přijdu jak magor. Miluju jí nejvíc na světě, o tom jsem nikdy nepochyboval. Každý den lituju těch všech věcí co jsem jí udělal. Tak moc jsem jí ublížil.

Za ten čas který tady Trevor je, si s ním Nicol rozumí čím dál víc. Co si budu nalhávat, žárlím. Bojím se že si třeba v hlavě opakuje, že by měla být s někým mladším. A se mnou je jen aby mi neublížila. Někdy mi hlavou prolítne myšlenka, že bych jí měl nechat jít, možná by byla radši s někým blíže jejímu věku.

"Nad čím přemýšlíš?" vyrušila mě Nicol.

"To je jedno."

"Není, řekni mi to."

"Já - uvědomil jsem si že - ne je to jedno."

"Co jsi si uvědomil?" pokrčila obočí.

"Měl - měl bych tě -" nemohl jsem pokračovat.

"Harry co?"

"Já - měli by jsme to ukončit."

Leskli se jí oči.

"C - co?"

"Slyšela jsi."

"T - ty to myslíš v - vážně?" naplno se rozplakala.Chtěl jsem jí obejmout. "Nesahej na mě!"

"Bylo by lepší kdyby sis našla někoho - mladšího."

"Po tom všem? Ty si asi neuvědomuješ jednu věc Harry - já nikoho jinýho nikdy nechtěla."

"Je mi to líto."

"Teď je ti to líto? Proč?!"

"Já -"

Nicol

"Po tom všem? Ty si asi neuvědomuješ jednu věc Harry - já nikoho jinýho nikdy nechtěla." Je to pravda. Možná byl starší, ale mě to bylo a je jedno.

"Je mi to líto." koukal jsem na své ruce.

"Teď je ti to líto? Proč?!"

"Já -"

"Ne. Nic neříkej. Chtěl si to, máš to mít. Odejdu."

"Počk-"

"Ne, to sis měl rozmyslet dřív. Po tom co jsi mi řekl tohle, s tebou být nemůžu - a ani nechci. Já myslela, že je ti jedno kolik mi je, myslel jsem si, že mě miluješ."

"Miluju tě."

"Ale na to si měl myslet dřív.Ty - ty moc dobře víš jak to bolí." nechtěla jsem plakat, ale jinak to nešlo.

"Vážně se sbalíš a odejdeš?"

"Jo, chceš to tak, nebudu s tebou jen proto že to chci já a ty ne."

"Ale já s tebou chci být."

"Je konec." nemohla jsem tomu uvěřit.

"Nic-"

"Je konec. Odejdu."

"Myslíš to vážně?"

"Neptej se na to, tohle si chtěl." popotáhla jsem.

Pomalu jsem se zvedala a šla. Chození už mi nedělalo moc velký problém, jen jsem musela být opatrná.

"Pomůžu ti."

"Nechci. Nech mě." odsekla jsem.

Je konec. Prostě je konec. Mám chuť se zahrabat pod zem a už nikdy nevylézt. Je to jako kulka do zad. Tohle to není pravda. Já bez něj být nemůžu. Jsem na něm závislá, ale to není dobré.

-

"Rozmysli si to, prosím Nicol."

"O co ti jde!? Chceš ze mě udělat blázna? Napřed na ně vyklopíš, že by jsme to měli ukončit, já - já ti v tom vyhovím a ty teď ať si to rozmyslím? Měl jsi si předem rozmyslet co vypustíš z pusy. Některé věci nemůžeš vrátit zpět."

"Nevěděl jsem že to vezmeš takhle."

"A jak sis to představoval? Myslel sis že si kleknu na kolena a budu tě přemlouvat? Příjde mi že mi chceš jen ubližovat."

"To není pravda, nechci ti ubližovat a nikdy jsem to nechtěl udělat záměrně. Co si o mě myslíš?"

"Teď už si o tobě nemyslím vůbec nic. Během dvou minut jsme se zvládli odloučit. Je to až neuvěřitelný." po tvářích mi začali běhat slzy. "Myslel - myslela jsem, že spolu budeme, že žádný konec nebude. Aspoň ne teď. Ale jak vidím zmýlila jsem se. Doufala jsem, že mě miluješ tak jako já tebe."

"Miluju tě."

"Je konec, Harry." rozbrečela jsem se ještě víc.

"Neplakej."

"Mám se smát? Ublížil jsi mi nejvíc jak si mohl."

"Je mi to líto."

"To to nespraví, tohle už nespraví nic."

"Kam půjdeš?"

"Co je ti do toho? Tobě to může být jedno. Půjdu si kam budu chtít."

"Nemůžeš si dělat co chceš. Jsi nemocná."

"To už není tvoje starost." rozešla jsem se ke dveřím.

"Fajn, tak si běž!" obula jsem si boty, vzala kabát a šla, prostě jsem odešla. Ještě jsem se ohlédla a uslyšela jsem hlasité bouchání, rozbíjel věci. Spousty věcí.

Tohle prostě nemůže být pravda.