call me daddy » h.s.

62.

Vzbudila jsem se, nevím kolik mohlo být ale venku byla tma.

Nesnáším ten pokoj. Bílý a depresivní.

Pořád mi bylo hrozně, nejvíce mě znervózňovali ty pípající přístroje kolem mě. Byla jsem taky napojena na hadičku, která mi měla dát něco jako nějakou výživu. Měla jsem sucho v puse. Moje ruce byli bledé, stejně jako celé moje tělo. V obličeji jsem musela vypadat katastrofálně. Ani jsem si to nechtěla představovat. Nejradši bych se někam zahrabala a už nikdy nevylezla. Musí na mě být hrozný pohled.

"Slečno máte návštěvu." oznámila mi sestřička.

"Ahoj." odvrátila jsem pohled od okna a koukla jsem se kdo tam stál.

"Harry" zasýpala jsem.

"Jak ti je?" přisedl si ke mně a hladil mi ruku.

"Myslím, že můj vzhled mluví za vše."

"Jsi krásná."

"Nej - nejsem."

"Jsi." pousmál se.

"Nesnaž se mě přesvědčovat."

"Říkám ti že pro mě jsi a krásná budeš pořád." pohladil mě po tváři.

"Jak to se mnou vypadá? Co se mnou j - je?"

Harry používal divné a složité výrazy, takže jsem pochopila jen to že když antibiotika nezaberou, může to dopadnou špatně.

"Zvládneme to."

"Jsem slabá, nezvládnu udržet ruce nahoře. Nemůžu zvednou ani nohu, prostě nic."

"Slibuju ti  že to spolu zvládneme ano? Věř mi."

"Doufám." zašeptala jsem. "Co když to nezvládnu? Co když -" začala jsem plakat.

"Neříkej takový věci, ty to zvládneš."

"Ale co když ne?"

Harry

Ten pohled na ní. Byla tak zníčená, bílá. Její obličej byl vyhublí. Bylo mi jí líto.

Proč zrovna ona? Už toho ztratila hodně a taky si toho hodně prožila. Není to vůči ní spravedlivé, ale to by si nezasloužil nikdo.

"Neříkej takový věci, ty to zvládneš."

"Ale co když ne?"

"Vůbec na to nemysli. Mysli jen na to, že se uzdravit chceš a potřebuješ to."

"Kdy mě pustí domu?"

"Až se to začne lepšit, nemůžeš si jen tak odejít."

"Nejradši bych umřela, nemusela bych cítit tu příšernou bolet. Měla bych od všeho pokoj."

"Přestaň tohle říkat, neumřeš."

"Cítím to jinak."

"Já ti přísahám, že budeš v pořádku." Nechci aby se trápila,ale to je asi marné.

"Už by jste měl jít, potřebuje být v klidu." vešla do pokoje sestra.

"Zvládneš to, miluju tě. Ahoj." chtěl jsem tu s ním být déle. Byl jsem s ní sotva deset minut.

"Ahoj."

Nasedl jsem do auta a i když nerad, vyjel jsem domu.

Ne domu nepojedu. Akorát bych se trápil myšlenkami na to nejhorší. Pojedu do práce.Budu moct myslet na něco jiného a budu mít něco na práci.

Při jízdě mi zazvonil telefon.

*Halo?* nekoukal jsem se kdo to je.

*Ahoj, Harry.* táta?

*Ahoj tati.*

*Neruším?*

*Ne, ne nerušíš. Co potřebuješ?*

*Jen bych chtěl přijet, na Vánoce jsem u tebe nebyl,protože jsem měl práci.*

*Jo já vím, matka mi to říkala.*

*Máš čas?*

*Podle toho kdy, mám pár vážných starostí.*

*Stalo se něco?*

*Moje přítelkyně je - je v nemocnici.*

*Amanda?*

*Můžeme si o tom popovídat u mě doma?*

*Dobře.V kolik můžu přijet?*

*Za hodinu?*

*Tak fajn.*

*Dobře, tak ahoj.*

*Ahoj Harry.*