Tak na úvod. Jmenuji se Jessica a jsem z České Republiky. No jo, celkem vláštní jméno, ne moc české, ale zvykla jsem si, aspoň se cítím trochu vyjímečně. Studuji na vysoké škole v Praze.Je mi čerstvých 20 let a jsem naprosto nespokojená se svým životem. Chtěla bych zažít něco nového, odjet pryč, potkat lásku, potkat štěstí. Tady mě nic nedrží. Ano, mám sice kamarády a kamáradky, které mám vážně moc rada. A ano, mám i milujicí rodiče a zbytek rodiny, ale já osobně šťastná nejsem. Mým snem je Amerika. Procházet se po pláži, koupet se v moři, zažívat beach party a další různé věci. A hlavně, naučít se pořádně anglicky!! Ne, žebych byla uplně tupá, ale moc mi ta angličtina nejde. Jsem líná a vím, že jediná možnost, jak se to naučit je, že se budu muset „hodit do rybníku“ a naučit se plavat :))
Je únor. Dívam se z okna. Chumelí, venku pobíhají lidi a každý někam pospíchá. Všichni se schovávají před sněhem, přitom já sníh miluju. Baví mě pozorovat ten chaos z okna, přemýšlet, kam asi jde ta paní s červeným kabatem. Do práce? Nebo nakupovat?. A ten kluk v modré čepici, který si zřejmě nevzal zimni boty a pěkně mu to klouže. Uuuuu, právě spadl, chudák. Rychle se podivál do prava, potom do leva, jestli ho nahodou někdo neviděl. Smůla chlapče, ja jsem v 3.patře našeho bytu a všechno vidím, směji se sama pro sebe. Po chvilce odejdu od okna a sednu si ke stolu. Mám tam stohy učeni, ale prostě se k tomu nemůžu dokopat. Ja tu nechci být. Nechci se učit ty pitomosti, k čemu mi to bude? K ničemu, odpovím si sama pro sebe. Zapnu si mobil a pustim si písničky od Justina Biebra. Jo Justin. Zasním se. Ještě nedávno jsem o něm nic nevěděla, nezajímala jsem se o něho, přece jenom je mi 20 a neměla jsem potřebu vyhledávat si nějaké informace o Biebrovi. Jo znala jsem ho, jako snad každý na světě, ale nezajímal mě. Až když mě kamarádka Míša dala lístek a prosila mě k smrti, at s ni jedu do Polska na koncert. A musím říct, že to byl nejlepší koncert, na jakém jsem kdy byla. Tehdy jsem se do něj zamilovala. Ale nikdo to nevykládám. Je to jen moje věc a moje malé tajemství.
Dohrává moje oblíbená písnička believe a já v sobě cítím, že to takto dál nejde.
„ A dost“ řeknu si. Toto není život který chci, odjíždím do Ameriky. Nevím co tam budu dělat, jak to řeknu rodičům a kamarádům, ale je to můj život a já prostě jedu.
Zvedám mobil a vytáčím mamku
„ ano?“ ozve se v telefonu.
„ musím ti něco říct, zítra jedů domů a promluvíme si „ řeknu mile.
„ dobře zlato, zítra tě čekáme, dobře dojeť „ a položí telefon.
Tak to by jsme měli, pomyslim si a začnu si balit věci.
Po příjezdu domů vylíčím všechno rodičům. Samozřejmě nadšení nejsou, kdo by taky byl, kdyby jim dcera oznámila, že končí ve škole a odjiždí do Ameriky. Ale po dlouhých debatach uznali, že je to můj život a že si mám dělat co chci. Celkem mě překvapilo, že to nesli tak v pohodě.
„ a co tam budeš dělat? „ zeptal se mě taťka a nadzvedl obočí
„ no víš, já jsem přemýšlela, žeby mě tam mohla sehnat něco teta, když tam má tolik známých a léta tam každá rok „ řekla jsem s nadějí v duši.
„ jo to by asi šlo“ řekla taťka a já jsem věděla, že už mám na půl vyhráno.
Druhý den přijela teta. Všechno jsme probrali. Ona vyřídila pár telefonů a bylo hotovo. Budu dělat aupair u její známe kamaradky v LA.
„ Wow“ řekla jsem. To mě naprosto dostalo. LA!!! Panebože jooooo, začala jsem pištět a skákat po pokoji jak dítě, které dostalo novou hračku. Byla jsem absolutně štastná, nadšená, plná očekávání.
Teď jen vyřešit školu, a známit to svým kamarádům. To bude asi nejtežší. Povzdechla jsem si....
