Od té přenádherné večeře jsem s Justinem každý den. Má teď nějakou pauzu a nemá moc práce. Teda jo má, chodí do studia každý den, ale vždy jen na pár hodin. Vše je mezi námi jako v pohádce, jsem zamilovaní až po uši. Ale bohužel, ne všechno je dokonalé. Jsou tu dva problemy.
První problém- paparazzi.. Jsou všude a jsou otřesní! Dotěrní, nenechají nás chvilku v klidu, sledují každý můj krok, jak kdybych byla další nějaka hvězda, to se mi vůbec nelibí, často nám to kazí naše plány, ale vždy to nějak vyřešíme. Horší na tom je to, že to pěkně zažíná štvát Judy. A tím se také dostáváme se k problému číslo dvě. Poslední dobou se pořád hádame kvůli malé. Já vím, že mě jasně řekla, že nechce aby ti otravové fotili malou a aby nebyli u našeho domu, ale jak to mam sakra udělat? Dělají si co chtějí a vůbec na mě neberou ohledy. Dostáváme se do přítomnosti, kdy se už zase (tento týden snad po sté) hádám s Judy.
„Jess, mě to už nebaví, kolikrát ti mám říkat, že je před mým domem nechci!“ křičí po mě Judy
„Já vím, jen...prostě mě neposlouchají, já jsem jim to říkala už několikrát“ říkám ji v klidu,nechci se už hádat.
„A co Justin,hmm? Ten nemůže nic udělat?“
„Ten už s nimi mluvil taky, oni si prostě dělaji co chtěji, prý je to jejich práce“ hlesnu
„Dneska kvůli nim mála zase plakala, a já už toho mám vážně plné zuby! Je mi líto Jess, ale budeš se muset odstěhovat,najít si jinou práci a to tak že hned“ řekne a nevidím na ní ani trochu lístosti, porozumnění, ničeho..
„To nemyslíš vážně Judy, že ne??“ nevěřím svým uším a kroutím hlavou ze strany na stranu..
„Myslím to smrtelně vážně, říkala jsem ti to několikrát, já už za tebe náhradu mám, zbal se a odejdi zrovna,bude to tak nejlepší“ řekne s kamenou tváři.
„ale ja nemám kam jit“ do očí se mi derou slzy a nevím co mám dělat.
„nezajíma mě to! Jedu pro malou, večer se vrátím a doufam že už tady nebudeš“ bere si klíče od auta, od domu a vychází ze dveří. Ještě se otočí a dodá „ měla jsem tě ráda, ale od té doby co jsi s tim Biebrem, změnila ses a vůbec ne k lepšímu, měj se hezky“ a bouhne za sebou, div se dveře nerozletí.. Zhroutím se na zem a pláču. Nic nechápu. Proč tak najednou? To mě může jen tak vyhodit? Kladu si otázky, na které si vzápeti sama odpovídam. Zkusím zavolat holkám Elis a Kristen.
Nic nezvedají to, volám podruhe, potřetí, nic..Sakra, co budu dělat.
Poslední možnost, Justin. Ten mi to samozřejmě vezme hned, nevím proč já kráva mu nevolala rovnou.
„ano lásko?“ozve se jeho nádherný hlas
„můžeš ...pro... mě.. prosím přijet?“ vzlykám mu do telefonu
„co se stalo Jess?“ vystrašeně se zeptá a uplně vidím ten jeho obličej
„potom ti to povím, je prostě přijet“ ..
„do půl hodinky jsem u tebe a neplač prosím“ řekne mi a zavěsi telefon.
Na nic nečekám a utíkam si do pokoje zabalit všechny věci. Má nálada se proměnila a teď už jsem hrozně naštvana. Hazím všechno co mi přijde pod ruku do kufru, žádné balení, skládání věci u mě nehrozí. Nadávám na všechno, na všechny a přitom samozřejmě brečím.
Poslední rozhlídnují okolo, projít koupelnu, šuplíky, ještě se musím podívat do obyváku, jestli tam není něco moje a měla bych mít hotovo.
Když už sedím u dveří na kufru, zírám před sebe do blba, někdo zazvoní. Rychle otevřu a když vidím Justina, vrhnu se mu kolem krku.
„co se stalo Jess, už mi to konečně řekni“ hladí mě po vlasech a dál mě drží v objetí.
Celé mu to v rychlosti povídám „no a těd prostě nemám kam jít, jsem bezdomovec“ řeknu na konci a zase citím jak se mi do oči derou slzy.
„pojď pujdem ke mně a tam něco vymyslíme,nenechám tě spát venku, neboj“ usměje se a bere mi kufr.
Po přijezdu k němu domů si lehnu do obyváku a chtě,nechtě do pár minut usnu.
Cítím jak mě někdo hladí po tváři, otevřu oči a vidím Justina jak se na mě usmívá.
„já jsem usnula že? Kolik je hodin?“ ptám se a přitom se zvedám abych si následně sedla vedle něho.
„9 večer, spala jsi asi 4hodiny“ usměje se na mě
„jéé, tak to promin, nechtěla jsem tě zdržovat nebo tak něco“ sklopím zrak dole
„ nevadí ty trdlo“ ..“ víš Jess, já jsem tak přemýšlel“ začne Justin a já se na něj podívám, na tváří má vážný pohled a vůbec netuším co mi chce říct. Snad se mnou nerozchazí,nebo prostě jen ne špatné zprávy, myslím hned na to nejhorší samozřejmě.
„no prostě me napadlo....“
