„Ahoj“ pozdravím ho po chvilce, kdy už mě to ticho nebaví. Dívám se na odpověd, ale nic. On sedí pořád stejně, dívá se na moře a ani se nehne. Chvilu na něho hledím, přemyšlím asi takto- to jako neumí ani pozdravit?? proč si teda vedle mě sedl? A proč ma sluneční brýle?vždyt v té tmě nemůže ani nic vidět. Bude tak sedět a čučet ještě dlouhé? A co když třeba neumí mluvit??....šrotují mě v hlavě otazky jedna za druhou, musím se sama sobě i smát, co mě všechno napadá za blbosti. Po chvilce to vzdám a otočím se zpátky do předu a dívam se na moře. Je krásné ticho, větřík si pohrává s mýma dlouhýma, hnědýma vlasama, které mě sahají až skoro do pasu. Zavřu oči a snažím se co nejvíc relaxovat a nasávat tu úžasnou atmosféru.
„ Je tu nádherně, že“ ozve se ten kluk vedle mě. Totálně se leknu, trhnu sebou a vykřiknu.
„ Bože, tys mě polekal. A ano, je tu krásně“ řeknu už tiše. Aha pomyslim si, ten asi nebude moc mluvný, protože opět nastalo ticho. Mě z něho fakt klepne, myslím si v duchu. Ok, zeptám se teda já. Ale co když se bavit nechce?? Nee ticho, nemyslí na to a ptej se. Hádám se sama ze sebou v duchu.
„ty tady bydlíš?“ řeknu mu a podívám se na něho.
„ano“ řekne tiše.
A zase nic, zase mlčí a ani se nehne. Ok, tak další otázka.
„umíš mluvit?“ řeknu a čekám jestli z něho něco vypadne.
ON: „jo,mluvím dokonce dost, ale teď se bojím“..
JA: „ čeho?“
na to mi neodpoví a jenom se díva na moře. Po chvilce ticha.
ON: „ a ty tu bydlíš?“
JA: „ teď ano, ale jinak jsem z české repubilky“
ON: „ aha, hmmm, kde to je?“
myslela jsem že ho lištím. Ještě otazka jestli to není nahodou československo a měl by ji jak z praku.
Myslím si v duchu a musím se trochu uklidnit, než mu odpovím.
JA: „ V evropě, vedle Německa a Rakouska, to už snad znáš“
ON: „ Of course“ slyším od něho.. „ Už vím kde to je, ale nikdy jsem tam nebyl“
Ja: „ tak to děláš chybu“ usměju se pro sebe, protože on se stále díva na moře a nevěnuje mi ani jeden jediny pohled. Nechápu proč, je divný.
Ja: „ ty se maskuješ? Nebo proč mi neukázeš tvář a si tak zahalený do kapuce a máš sluneční brýle když už slunce dávno nesviti, mě to štve, že s tebou mluvím a ani se ti nemůžu dívat do očí, není to zdvoříle“ chrlím na něj..
ON: trochu se zasměje a pak se na mě otočí ale nic neřekne.
JA: „ no to je sice lepší, ale pořád ti do očí nevidím, máš brýle, pokud si zapomněl“ řeknu už trochu naštvaně.
ON: „ nezapomněl, jen nechci aby si mě viděla, mám k tomu své důvody“
JA „ si škaredý, nebo co?“ začnu se smát a on se ke mně přidá. „ to byl vtip“ dodám rychle aby si o mě nemyslel nic špatného, jakože třeba soudím člověka podle vzhledu nebo tak něco.
ON: „ já doufám že nejsem“ směje se dál. Má celkem hezký smích, pomyslím si.
Ja: „ tak proč?“ řeknu mu už s vážnou tváři a zadívám se na něj.
ON: „ ano, maskuju se. Nechci aby si viděla kdo jsem, cítím se tak líp a můžu se pořádně uvolnit a bavit se s někým novým bez zábran“ řekne..
no, žebych to teda nějak chapala, se říct nedá. Nevím, proč se tak maskuje a nechce abych věděla kdo je, ale dobře no.
JA: „ok, respektuji to, ale žeby sis teda nějak vykládal to se říct nedá“ řeknu mu a zvedám se k odchodu. „ už musím jit, tak se měj hezky,ahoj“ rozloučím se a otačím se k odchodu
ON: „ počkej“ řekne. Já se otočím zpátky a čekám co se bude dít
ON: „promin že jsem dnes moc nebavil, nemám dobrý den“ zadíva se do země. „ budeš tu zítra ve stejný čas? Zeptá se mě
JA: „ no zatím nic v plánu nemám, takže jo asi ano“
ON: „dobře, tak tě tu budu čekat, až zapadne slunce“ řekne a trochu se usměje
Ja: „ok, ale jestli budeš mít zase nemluvnou náladu, tak se otočím a pujdu domů“ varují ho už předem.
ON: „ neboj, budu v pohodě“ řekne a rozloučí se se mnou.
Když si pak lehnu do postele a přemýšlím nad ním. Kdo to asi byl? Je slavný? Co když je to nějaký vrah? „ ježiši Jessico“ okřiknu se nahlas. Zas mám moc bujnou fantazii. Měla bych jít radší spát. Snad se zítra dozvím víc.
