Čas

kapitola 44

Z pohledu Martiny

J: Cože jsi to řekla?

*V tu chvíli jsem si uvědomila co jsem řekla. Těžko se z toho vykroutím*

T: Co? Řekla jsem že miluji Petera!

J: Ne, řekla jsi že miluješ mě

T: To není pravda. Měl by sis zajít k ušnímu

J: Martino, děláš si srandu? Nejsi dobrá lhářka a dobře to víš

T: Dobře, fajn. Udělala jsem chybu, to se stává

J: Takže jsi omylem místo "ho" řekla "tě". Řekni pravdu. Ty víš že to cítím. Cítíš to také?

*Neodpověděla jsem, místo toho jsem si zakryla obličej abych si mohla setřít slzy*

 J: Řekl jsem něco špatně? Omlouvám se

T: Ne. Neřekl jsi nic špatně... já jsem jen... zmatená. Nevím co cítím. Miluji Petera ale přitom cítím něco...

J: Cítíš něco ke mě? 

T: Ano

*A je to venku. Cítila jsem jak mi padá kámen ze srdce... Jorge si sedl blíž až jsem cítila jeho dech na svém krku*

J: Jak se cítíš teď?

T: Lépe. Už jsem to vyklopila takže je mi lépe. Vážně mám ráda Petera. Staral se o mě, pomohl mi a naslouchal mi. Teď tu není a vypadá to že ty jsi obsadil jeho místo...

J: Takže je mezi námi šance?

T: Ano

*Podívala jsem se na něj a spatřila jeho zářivý úsměv*

T: Ale nechci abychom byli spolu

*Jeho úsměv se vytratil*

T: Budu muset odejít... a nechci odejít se zlomeným srdcem. Nemůžu to udělat ani jednomu z nás. Omlouvám se ale ne.

*Políbila jsem ho na tvář a odešla do svého pokoje. Takhle konverzace je zatím jedna z nejsmutnějších které jsem kdy měla. Je to těžké pro mě i jeho.*