Čas

kapitola 47

Z pohledu Martiny

*Strávili jsme celý den v posteli. Povídala jsem Jorgemu o mně a Peterovi. Když jsem mu vše řekla, cítila jsem se... uvolněná.*

J: Je čas na večeři. Chceš jíst doma nebo někam zajdeme?

T: Mě je to jedno, vybíráš ty

J: Tak se nachystej, odcházíme za půl hodiny

*Vstala jsem, vešla do koupelny a podívala se na svůj odraz v zrcadle. Červený nos, opuchlé oči a bledá tvář. To vše kvůli tomu... ugh! Po sprše jsem se oblékla do šedých šatů a Jorge přesně na čas zaklepal*

J: Můžeme jít?

T: Ano

*Vyšli jsme na ulici a vyrazili na náměstí*

J: Vypadáš hezky. Když to porovnáme s tím co jsi byla před hodinou

T: Hej!

*Lehce jsem ho praštila do ramene a viděla jak se snaží potlačit smích*

T: To je dobrý, můžeš se mi smát. Nebudu naštvaná

*Když to slyšel, na tváři se mu objevil úsměv*

J: Omlouvám se, zdejší holky se lehce urazí

T: Já nejsem odsud, nezapomeň

*Zasmál se a já se na něj podívala... má ďolíček. A jeho perfektně vyčesané hnědé vlasy... a také kožená bunda a tmavé džíny které na něm perfektně sedí. Myslím, že si všiml že se na něho dívám moc dlouho. Také se na mě dívá*

J: Martino, posloucháš mě?

T: Co? Promiň, přemýšlela jsem

J: Nad čím?

T: To... není důležité

J: Můžeš mi říct všechno, to si pamatuj

T: Já vím, jen si nejsem jistá jestli to mám vážně říct. Až si budu jistá, řeknu to

J: Dobře ale přemýšlej rychleji, chtěl bych vědět co se děje v téhle hezké hlavince. Už jsme tu

*Došli jsme do malé restaurace. Než jsme došli k našemu stolu, nejméně deset lidí nás pozdravilo a poplácalo Jorgeho po rameni*

T: Kde to jsme?

J: To je tajemství