Čas

kapitola 72

Z pohledu Jorgeho

*Přijel jsem domů jen chvilku po západu slunce. Vešel jsem do domu a zamířil do obýváku*

J: Hádej kdo je zpátky?

*Očekával jsem Tini na gauči nebo u stolu ale nic.*

J: Haló?

*Nikdo. Šel jsem do jejího pokoje. Tam také není. Prohledal jsem celý dům ale jakoby se po Martině slehla zem. To je divné. Zavolal jsem Cande ale ta Tini také neviděla. To je hodně divné. Sedl jsem si na gauč a přemýšlel. Pak jsem si to uvědomil*

J: Kruci!

*Zvedl jsem telefon a zavolal Diegovi*

D: Haló?

J: Kde je Martina?

D: Nezajímá mě kde je a ani to nevím

J: Nehraj divadlo, nemám na to náladu. Tak kde je?

D: Najdi si ji sám

*Zavěsil a já ve zlosti hodil sluchátko na zem. Vím že něco provedl! Přemýšlej... kde může být? Někde kam lidé nechodí... stará továrna! Dojel jsem tam a vběhl dovnitř jak nejrychleji mohl*

J: MARTINO!

*Nic... vyběhl jsem do druhého patra a prohledal každý pokoj. Nakonec mou pozornost upoutaly malé, zamčené dveře. Když se mi konečně podařilo vyrazit dveře, spetřil jsem ji. Seděla nehybně, zády ke dveřím. Potichu jsem došel k ní*

J: Martino?

*Neodpověděla. Podíval se se na ní a viděl jak se snaží zadržet slzy a se zaťatými zuby aby nevykřikla*

T: Neubližuj mi... prosím...

*Jen ztěží dopověděla větu. Nemohu tomu uvěřit. On ji ublížil?

J: To jsem já, Jorge, nic ti neudělám

T: Jorge?

J: Ano, jsem to já, přestaň plakat, dostanu nás ven

*Klekl jsem si a začal rozvazovat provazy kterými byla svázaná*

J: Chviličku, úz to skoro mám

T: Ryhle prosím já-

*Nedopověděla větu. Její oči se upřely na vchod. Podíval jsem se tam a spatřil ho.*

??: To je hezké, přišel jsi zachránit svou dívku.