Čas

kapitola 29

Z pohledu Martiny

J: Kam jdeš?

T: K rodičům

J: Počkej, povíš mi prosím co se stalo?

T: Peter mi řekl co je tvá práce. Ty víš že nemám ráda násilí. Ale to mi je jedno. Vadí mi, že jsem se to dozvěděla od něj. Chtěla jsem to slyšet od tebe

*Začala jsem plakat když jsem poznala, že neví jak to vysvětlit.*

T: Jak dlouho jsi to chtěl tajit?

J: Já- chtěl jsem ti to říct co nejdříve ale nenastala správná chvíle

T: Není třeba správné chvíle jestli máš někoho komu věříš a miluješ ho. Vypadá to že se ti nezdám dost důvěřivá.

J: Ale ja tě mám rád. Nepamatuješ si kdo tě včera zachránil?

T: Kdybys neměl tu práci, nebylo by třeba zachraňování. Včerejší situace by nenastala.

J: Martino, poslouhej mě

T: Máš minutu

J: Dobře. Vážně jsem ti to chtěl říct ale nevěděl jsem jak budeš reagovat. Vím, źe tohle není ideální práce ale podívej se kolem. Náš dům a další věci. Tohle je skvělý způsob žití. Všechno tohle jsem dostal za jediný měsíc! Jsem rád protože v šedesátých letech se peníze nedostávaly snadno a tohle je pro mě něco zcela nového. A nikdy jsem nikoho nezabil. Přísahám.

T: Teď mě nech jít

J: Sedni si a popřemýšlej

T: Ne! Už se s tebou necítím v bezpečí! Kdo ví kdy se tu objeví gang z druhé strany a bude chtít pomstu?! Nechci u toho být!

*S těmi slovy jsem ho odstrčila na stranu a odešla z domu. Když jsem zazvonila na zvonek mých rodičů, udiveně se na mě podívali*

Tm: Tini, co tu děláš?

T: Můžu tu zůstat přes noc? Nebo dvě?

Tt: Jistě. A kde je Jorge?

T: O tom nebudu mluvit.

Tm: Pojď dál

*Šla jsem do svého pokoje a když jsem si lehla do postele, zavolala Mechi*

T: Ahoj Mechi

M: Ahoj Tini! Jak je?

T: Nic moc...

M: Super a co Jorge? Už jste se... počkat..
eh... tím myslím...

T: To je v pořádku

M: Počkej

*Zavěsila a já sešla dolů připravit nějaké pohoštění. Vím, že tu každou chvílí bude. Za chvilku stála ve dveřích s otevřenou náručí. Objala jsem jí a vyplakala se jí na rameno. Ona mi porozumí.*