Poslední z andělů

Ztráta

O DEN POZDĚJI....

Třída patnácek byla přeplněná a já zde neznala nikoho kromě Dana. Naše ročníky byly rozděleny podle toho kolik je člověku let začínalo se od šestky a pokračovalo do dvacítky. Hned podle prvního dojmu jsem poznala, že mě nebudou mít rády. Zdejší královny se na mě dívali s opovržením a kluci též. Nikoho jsem tu neměla kromě Dana. Porota rozhodla že pro prvního přívržence naší školy mě pošlou s Danem.......

ZA ČTYŘI DNY...

Dnes je den odjezdu. Mám sbalenou malou příruční tašku. Chytnu se Dana, aby nás přenesl kouzlem. V mých žilách tuhla krev. Byla jsem nervózní a Dan to moc dobře věděl. Sem tam mi zmáčk ruku, aby mě přivedl na jiné myšlenky a já mu za to byla vděčná. Přistáli jsme na místě ve slepé uličce kam nikdo nechodí. Tak a teď hledej. Podle přístroje na magii se vyskytoval objekt ve vedlejší  budově. Ta budova byla opuštěná továrna.

"Drž se za mnou." Přikázal mi Dan a já ho poslechla.

Nikde nikdo, podle radaru měl být až v zadu v bývalém skladu. Nikde nikdo jen kluk přivázaný na židli. Rozběhla bych se k němu jenom že jsem byla zastavená Danem ukázal mi někde do koutu. Nejdřív jsem nic neviděla, ale později se mé oči přizpůsobili a já viděla tu démonku co nás napadla tenkrát ve městě. Zavrčela jsem při vzpomínce.

"Co chceš!!" Vyštěkla jsem.

"Pomstu odpověděla suše. Zabili jste mého bratra."

Kluk na židli se začal v zmítat. A mě pomalu přetékal pohár trpělivosti. Najednou byla pryč nikde nikdo. Krev mi tuhla v žilách kde proudil adrenalin.  Začali jsme se ohlížet nikde nikdo. Vydala jsem se ke klukovi a rozřízla mu provaz. Hned mi začal děkovat a my vyrazili pryč. Přenesli jsme se zpátky do školy. Já a Dan jsme byli šokování tím co jsme právě slyšeli a ten kluk tím co se právě stalo. Předali jsme ho řediteli a řekli, že nás napadli démoni, však jsme detaily zamlčeli a to jsme asi neměli.

..........

Minuty plynuly jak sekundy, týdny jak dny, měsíce jak týdny a rok jak měsíc.

Čas plynul rychle ani jsem si neuvědomila, že už uběhlo půl roku od té doby co nám ta démonka vyhrožovala. Od té doby nás už nepustili na žádnou akci. Škola už neposílala pro o osoby stejné jako my. Museli jsme zůstat utajeni a nijak nám nepomohl ten kluk. Později jsme zjistili, že byl špeh. Poslali jsme ho do andělského města kde čeká na soud. A Dnes je úžasný den. Dan má dneska narozeniny. Přichystala jsem pro něj dárek s velkou oslavou nahoře na kopci osudu.

"Nešvindluj. Já se předtím taky nedívala. Můžeš."

Pomalu otevřel oči a zasekl se na místě.

"Co nelíbí se ti to?"

"Ne je to nádhera."

Sedli jsme si na připravenou deku a chvíli si povídali, potom jsem mu dala do ruky balíček, kde bila kniha Hvězdy nám nepřály. Mě osobně kniha nezaujala, ale Dana ano, a proto jsem mu ji koupila a napsala do ní věnování. Knihu odložil a my si rozdělali dětské šampaňské. Bylo dobré jahodové. Potom si začal číst moje věnování v knize.

"Dane jsi nejlepší člověk, kterého znám. Nikdy ti nebudu moc oplatit to co jsi pro mě udělal. Nikdy nevrátím čas spět a věřmi ani nechci jsi moje světlo v temnotě co ukazuje.."

A pak už nic neřekl. Otočila jsem se na něj a uviděla to. Za ním stála ta démonka a usmívala se. Dan měl, ale propíchlé břicho. Z úst mu tekl malý potůček krve. zhroutil se mi do náruče. Démonka se smíchem zmizela. Přenesla jsem se k ředitelovy do kabinetu. Jeho otec se zhroutil a začal ho okamžitě léčit, jenomže mu to nešlo.

"Je mi to líto, ale nepřežije to." Řekl se slzami v očích a odstoupil.

Nahrnuly se mi do očí slzy. Poslední naděje Eliz. Dotkla jsem se řetízku a přivolala ji.

"Eliz můžeš mu pomoct prosím. Udělám cokoliv. Jen ať žije."

"Promiň, ale v té dýce byl jed to už nevyléčím, ale můžu mu ho prodloužit jen o hodinu rozluč se sním."

Pak zmizela. Dan pomalu otevřel oči a z jeho úst vyšel šepot.

"Sundej  mi to."

"Co Dane? Co ti mám sundat."

"Ten náramek sundej ho. Nechci, aby ti část tebe chyběla."

Sice neochotně, ale přece jsem se natáhla k tomu náramku a rozepla ho. Jak dopadl na zem změnil se zpátky. Byl obyčejný tak jako předtím tak jako by to pouto nikdy neexistovalo. Slzy mi tekly proudem.

"Můžu si ten svůj nechat?"

"Jistě tak o tobě budu vědět vše a ochráním tě neboj se."

"Sbohem Dane. Miluji tě. Jsi můj nejlepší přítel co kdy byl. Ukázal jsi mi jak být milovaná a jak si užívat maličkostí."

Potěch slovech jsem ho políbila na čelo a nechala ať se s ním rozloučí jeho otec. A až uběhla hodina jsme se oba dva sedli k jeho tělu a čekali dokud jeho tělo neochabne. Držela jsem ho za ruku a jeho otec měl jeho hlavu ve svém klíně. Brečel stejně jak já. A pak jeho tělo ochablo usmíval se na nás. Ještě než umřel děkoval, že jsme tam s ním zůstali. Utekla jsem do svého pokoje, kde jsem brečela nadávala si, že jsem ho nezachránila, litovala jsem se už tu zůstanu navždy sama. Dan je pryč sice jsem si vzala svůj náramek spět, ale něco ve mně odešlo s ním. V tu chvíli se ve mně něco důležitého zlomilo.

Omlouvám se za chyby.  867 slov. Dan je mrtev. Co myslíte co se bude dít dál. Bude schopná ještě někdy milovat.