Poslední z andělů

Dej mi čas - část druhá

Vyděšený chlapec se staral o dívku v ochranné bublině, ale nikdo kromě aktérů netušil kdo, nebo co je v bublině. Jeho strach byl viditelný na několik kilometrů. Zoufalství ostatních by se dalo krájet. Byli napruženi jako struny. Nedokázali se soustředit a jakýkoliv pokus je poslat do postele se nezdařil.

Nikoho jiného kromě toho chlapce k tomu nepustili. Ani toho, co zachránil jejich společnici. Ten se musel držet v bezpečné vzdálenosti.

Něco na těch všech bylo zvláštní. Něčím se vymykali normálu, který byl u nás už tak nenormální. Něčím byli hodně výjimeční. Z dálky by se zdáli jako rodina, ale zblízka to byla jen skupinka vyčerpaných lidí, kteří se snaží přežít bez ztrát. Ne vypadali jako rodina, ale naučili se tak fungovat.

Komplikace stavu pacienta nebyli vůbec příznivé. Sice se podařilo z jejího zranění odstranit jed a jeho tělo se začalo dokonce hojit, ale celý proces byl až moc pomalý. Pořád nepřicházel k vědomí. Byl jako spící princ akorát s velkým množstvím krve.

Den ubíhal za dnem. Skupinka se postupně rozrostla asi na patnáct členů. Ostatní po rozkazu museli odejít. Zůstala jen divně vyhlížející trojice okolo bubliny s velkým počtem zbraní a chlapec co se staral o dívku uvnitř. Zbytek se musel začlenit do děje ve škole.

Malá holčička ležela o tři lůžka dál s chlapcem co ji zachránil. On sice pořád pořádně nechápal co se děje, ale respektoval rozhodnutí ostatních a taky byl zvědavý, kvůli komu se děje takové pozdvižení. Sám ji totiž neviděl do tváře. Ano byl si jistý, že je to dívka a že ji už někdy někde viděl. Jeho úvahy byli z většiny správné, ale nikdo mu je nemohl potvrdit a ani vyvrátit až na tu co ležela pořád v bezvědomí.

Mezitím se uvnitř bubliny další chlapec snažil uklidnit a nezačít vzlykat. Ještě nikdy nezažil nic tak bolestivého. Bylo to jako by mu někdo vytrhl část jeho já a pomalu ji drtil na malé kousíčky, ale nechtěl aby někdo na něm poznal jak moc mu na ní záleží. Byla to jedna z jeho největších zranitelností a to že byli pouze dvě.

Zbytek skupinky se snažil vyrovnat s nároky školy a pozorností učitelů a žáků. Nebylo to až tak překvalující. Na škole se objevil jeden ze zvláštních andělů a všichni chtěli vědět o tom stvoření víc než se jen povída. Otravnost otázek stresovala skoro všechny členy.

Jen jedna dívka se bála víc toho jak vysvětlí skutečnost svoji mladší sestry. Bude ji muset asi změnit podobu nebo přinutit zbytek školy zapomenout to co viděli.   

Bratr té zraněné byl v celkem hrozném stavu. Musel zastávat vedoucího skupiny a nemohl se soustředit na nic jiného než na ni, na jeho sestru, která se bůhví proč nezečala ještě hojit.

Normálně při každém zranění byla vyléčená do čtvrt hodiny, ale teď jako by její tělo odmítalo léčbu. Musela se hojit po staru a jeho to děsilo. Děsila ho jeho náhlá samota. Sice byl na ní zvyklý od brzkého dětství, ale teď když ji našel tak se ji nechtěl vzdát. Nechtěl se vzdát své naděje na normální život.

Omlouvám se za chyby. Budu ráda za každou vaši zpětnou vazbu 😊. Mám vás ráda ❤❤.