Pocit strachu

562 46 5
                                    

Moje tělo se vymrštil do stoje jako napnutý luk. Za nimi dveřmi probíhal boj. V oblečení co jsem včera usnula jsem vylezla na balkon. Chtěla jsem útect, ale pokojem se rozezněl smích a následný hlas. "Do prdele.. Kde je?" Zaklela jsem, že jsem si nevzala boty. Mim jediným možným únikem bylo pověšení za lištu balkonů. Jak se sem mohly dostat???? Museli mít tady nějakého špeha. Mou hlavou kolovalo snad sto myšlenek. "Děláš si prdel ne?" Vyjekl zase nějaký hlas. "Ne, nikde není." Zařval mu na oplátku druhý. "Díval si se tam?" Zeptal se zase ten první. Mě bylo jasné co myslí. Zachytila jsem se kamene na zdi a přehoupla se pod balkón. Sice jsem viděla v dost nepříjemné poloze a někdo na mě ukazoval, ale to neměnilo fakt toho, že se mi někdo vloupal do pokoje. Dveře na balkon zavrtaly. Po kachličkové podlaze se rozezněly kroky. Někdo si nedával záležet s utajením. Nad mou hlavou se ulomil kousek omítky a přistál mi ve vlasech. "Nikde nikdo." Řekl druhý jedinec, který mi momentálně házel na hlavu další omítku. "Kde se sakra poděla?" "Měly být tady a spát. Zdroj nikdy nelže." Měla jsem pravdu. V království je špeh. Někdo kdo donáší druhé straně. Nebo co jiného by po mě chtěli. Po demnou se ozvalo šustění. Moje oči se snažili zachytit pohyb, ale nic neviděli. Moje ruce začali vypovídat službu. Klepání svalů z vysílení zasáhlo celé mé končetiny. Moje ruce začali klouzat po tyčce dolů. Můj dech byl nepravidelný a trhavý. Normálně bych se už přenesla, jenže to by to muselo fungovat. Po mém čele tekl čurůček potu. Bylo to už na mě moc. Moje ruce nezvládaly udržet váhu mého těla. Najednou se podemnou ozval křik. Leknutím jsem nadskočila, ale to byla chyba. Moje ruce sklouzly po tyčce a já letěla k zemi...

Omlouvám se za chyby, a za to že dlouho nebyla kapitola.

Poslední z andělůKde žijí příběhy. Začni objevovat