Poslední z andělů

Tohle

Možná jsem měla hodně velké sebevědomí, ale když po vás někdo pořád jde nemůžete to srovnávat s pouhým výcvikem. To prostě podle mě nejde.

Sundala jsem si svůj plášť. Někdo zalapal po dechu někdo se zasmál. Lidi byli různí a ja se naučila už si toho nevšímat. Přeložila jsem ho na půl a položila na zem.  

Zbraně zařinčely jak si vybíral tu svou vyvolenou. Jen jsem lehce pokrývala hlavou na nesouhlas další nabízené zbraně. Měla jsem své. Luk s toulcem jsem odložila na zem. (Vytáhla schovaný meč a příplatek si ho i s toulcem na druhou stranu opasku. Postavili nás do vymezeného prostoru. Ruda čára udávala linii mezi bojujícími a publikem. Ani jedna strana ji nesměla porušit.

Stoupnuli jsme si naproti sobě. Každý na jinou stranu. Levou nohu jsem vysunula před pravou. Zajistila mi tak dobrou pozici na útok, ale i obranu.
Při jakémkoliv boji musíte zpevnit tělo a nedělat zbrkle rozhodnutí. Snažit se všechno vykrýt je nemožné, ale někdy je lepší dobrá obrana a jedna jediná dobrá načasovaná rána a zbytek nemusíte řešit.
Vojenský odznak za to asi nedostanu, ale tak co.

Srdce vám začne tepat rychleji, zvedne se vám adrenalin v krvi a jen čekáte na další krok. Zrychluje se vám dech.  Potí se vám ruce. Chvílemi začínáte zadržovat dech. Klepe se vám celé tělo. Jste nadšení z nadcházejícího boje. Adrenalin je pro vás něco jako kamarád, kterého potřebujete znovu pozdravit a důvěrně vyzpovídat. Takový to je pocit.
Noc mezi tím neexistuje. Jste tu jen vy a váš soupeř zbraně a zadrhávající se dech. Mohli jste dělat cokoliv, ale nikdy to nebylo až tak odlišné jak ty předtím.
Nadechla jsem se.
Můj protivník využil můj nádech jako mou slabinu. V blesku zaútočil a naše meče se střetly. Ze začátku jsem se snažila jen bránit, ale znáte to. Po delší době už ani nevnímatelné co děláte a jedete automaticky. Jedete prostě na manuál. Vaše podvědomí se probojuje na povrch a řídí vaše fungování.

Byl fakt dobrý dost dobrý, ale to já taky. Náš boj byl pořád nerozhodný do doby než se moje podvědomí probudilo. Posléze jsem ho dostala jednoduchým manévrem.

Najednou se všechno vyjasnilo. Zaostřil se mi obraz na okolí a hlasy. Kolem nás se nacházelo spousta lidí. Už to nebyli jen chlapci z tréninku, ale větší část školy. Pokud to můžu říct. Byli zde i holky. No jejich pohledy by mohly zabíjet. Hlavně ten zabitý by byla moje maličkost. První den a už mám nepřátele. Mohla bych dostat Nobelovu cenu za antitalent dělání si kamarádů.

Nasadila jsem si zpátky luk a hodila na sebe plášť. Následně jsme si de soupeřem podali ruce.

Jeho kantor se mi vydal naproti.
"Máš zajímavou techniku. Viděl jsem ji jen jednou, ale tahle se zdá propracovanější." Kdyby někdo dokázal zachytit můj pohled tak by to bylo asi něco jako Kutná cože to řekl. Co mu mám na to říct? A totální selhání mého mozku to jen doplnilo. Nevěděla jsem jestli se mám smát nebo brečet, že můj mozek odmítá řešit tyhle situace.

Zhluboka jsem se nadechla a chystala se mu něco odpovědět, ale štěstí mi nepřálo. Nestačila jsem ani otevřít pusu a už se ozvalo volání mého jména. Lidi kolem nás se trousili pryč. Byla tu ani ne polovina.

Aron přiběhl celý udýchaný a jeho vyděšený pohled mluvil za vše. Teď se budou dít nepěkné věci...

Omlouvám se za chyby a ano žiju 😂😅. Děkuji lidem co tohle čtou a těm co mi komplikují život 😂😊. Jak jste si Vy užili vaše prázdniny? Zase škola co 😶😷🤕 . . .